Budíme se v tříhvězdičkovém hotelu Fuat, komu se to za život poštěstí? A komu se poštěstí posnídat u švédského stolu? Sýry, salámy, vajíčko natvrdo, olivy, zelenina, k Petrově radosti malé máslíčko a marmeláda, a samozřejmě čaj! To vám byla hostina!
V deset hodin opouštíme hotel a vypravujeme se po hlavní třídě ke společnosti VANGÖLÜ, která nás má za hříšných 10 lir odvézt do Tatvanu. V době, kdy čekáme na dolmuš, jenž nás má odvézt na autobusové nádraží (poznamenám, že v rámci služeb této společnosti je cesta přes město dolmušem zdarma), kupujeme pohledy a dondurmu-typickou tureckou zmrzlinu, tentokráte nejsme ochuzeni o divadýlko pana zmrzlináře (2 liry za 3 "kopečky" a čokoládovou polevu posypanou drcenými pistáciemi).
Ve 12 hodin opouštíme Van - město, kterého jsme se nejvíce v důsledku televizních zpráv obávali, a nakonec tak zamilovali. Kde jsme také dosáhli nejvýchodnějšího bodu, a kde jsme též okusili pravou atmosféru Asie a setkali se s kurdskou pohostinností.
Nicméně cesta byla vskutku dobrodružná. Čekalo na nás překvapení v podobě vojenských kontrol. Opustivší krajinu kolem jezera Van, přejeli jsme do pásma hor a za nimi právě ona 3 vojenská stanoviště. Ta vypadala asi následovně: malá vojenská budka, vedle menší hlídka složená z pískových pytlů, kde stál vojáček se samopalem a tvářil se celkem znuděně, opodál stál tank. Při první konrole nám vzali pasy a ostatním cestujícím občanky. Trvalo však dlouho než jsme je dostali zpátky, takže jsme se trochu zapotili. Druhá hlídka proběhla bez kontroly a na třeti si vzal jen naše pasy, porovnal podobu a jeli jsme dál.
Po tří a půl hodinové cestě jsme vyhozeni u chodníku na hlavní Tatvanské třídě, vedro k zalknutí. Už se na nás sypou místní, už nás chtějí někde ubytovat, případně kamkoliv odvést. My se však nedáme a pokračujeme směrem po hlavní třídě a ptáme se, která pak z těch vysokých a různě tvarovaných hor může být ta naše Nemrut Dagi. Kupujeme 9 kg meloun za 3,75 lir a pak se venčíme a nakupujeme v hypáči. Po hledání místa k usazení končíme v ne moc čistém parku, cpeme se melounem a přemýšlíme, co dál, neb je zase pozdě a my nevíme, jak se dostat nahoru (to už jsme od místních mezitím vyzjistili, která že to ta naše sopka je), navíc cesta vypadá dost pustě a bez jakékoliv naděje na stín. Navíc se kolem začíná chumlovat houfec dětí, kteří okukují naše batohy.
Ale to už si nás odchytává místní boss a nabízí, že nás vezme nahoru na Nemrut, nebo také do svého kempu a další den na Nemrut. Já s Bárou mu vůbec nevěříme, ale pak vytahuje papíry s referencemi od českých turistů, taky rovnou udává cenu 30 lir za všechny, což je hodně. On však tvrdí, že si bere normalně víc, a že také ví, jak nejsou čeští turisti moc bohatí, tudíž si bere jen cenu, kterou dá za benzín..zkrátka nás tenhleten MEHMED přemluví. Společně se svým kamarádem EKREMEM nás vezou nejprve do města neb se musí najíst, takže čekáme u čaje ještě hodinu, což se nám moc nelíbí kvůli rychlému smrákání.
Nakonec však vyjíždíme. Když vidíme cestu, která vede dovnitř kráteru, chápeme cenu "jízdenky". Tak dlouhou a klikatou trasu bychom těžko ušli za den, zvlášť v takovém horku. Cesta autem je dobrodružná. Ještě než vyjedeme na okraj kráteru, projíždíme nomádskou vesnicí. Pohled na hliněné domky, ušmudlané děti a stáda ovcí a koz s hlídacími psi vás posune do jiného světa. Zde také doplňujeme zásobu pitné vody. Na vrcholku kráteru spatříme první z pěti jezer, krajina se rázem mění, přibývá zeleně. Krom několika možných pádů i s autem dolů ze srázu jsme ohrožováni místními pasteveckými psi, kteří se vehementně snaží dohnat naše auto a drží se ho dost dlouho.
Celí rozkodrcaní jsme rádi, když vylézáme z auta. Kemp, no malá hliněná chatička a pár přístrešků kolem, nás zaujal. Leží hnedka vedle jezera a je sevřen svahy vyhaslé sopky. Kouzelné místo! Přichází nás přivítat místní " správce" MUSA a hnedka se také dávám do řeči s francouzským párem. Pak se také loučíme s MEHMEDEM. Upozorňuje nás také na to, abychom se nekoupali a nepili z jezera hned u kempu, nomádi si v něm myjí zadečky.
Musa nám přináší na přivítanou čaj, za který jsme mu opravdu vděční, poněvadž je nám docela zima.
Rychle, dokud ještě vidíme, stavíme stany a večeříme. V tu dobu Musa s Ekremem učí Frantíky kurdské tance, takže je veselo! A jelikož se do nás dává únava, nic nás nezadrží od toho jít spát.

---