Výstup z autobusu byla ještě větší rána než jaké jsme se obávali. Vedro nás naprosto srazilo a my se jenom s obtížemi doplazili do haly otogaru a sesypali se na lavičku. Nejdřív Petík a potom i my, ženský, jsme šly na záchod. Zadarmo, protože jsme se rozhodly pokřikujícího chlapíka před záchodama ignorovat (koneckonců za tu hrůzu bych mu stejně nedala ani pětník). Potom jsme se z krátkých kalhot převlékly do sukní, přeci jen jsme se dlouhým nočním přesunem dostali téměř do centra kurdské oblasti, a i samotní východní Turci jsou více konzervativní než na západě. Omazali jsme se opalovacím krémem, vytáhli šátky na hlavy a sluneční brýle a po pročtení průvodce, co je tady zajímavé a v tomhle vedru dosažitelné, vyrazili jsme na Van Kalesi, nebo-li Vanskou skálu, což je zřícenina na skále, s architektonickými prvky všech kultur co tudyma prošly, ale hlavně úžasným výhledem na celý Van.
Ještě na nádraží se nás pokusili odchytit "taxikáři" z minibusu, ale i když jsme zkusili smlouvání, tak jsme se nedostali na částku, kterou bychom byli ochotni zaplatit za 5km jízdy. Vyrazili jsme pěšky a u výjezdu z otogaru jsme se jenom pro jistotu zeptali nějakého kluka na kole (cca 18 let), jestli jdeme správně, a už jsme se ho až na Van Kalesi nezbavili. Šli jsme po dlouhé, horké a prašné ulici a velký supermarket (nebo malý hypáč?) s klimatizací byl pro nás spásou. Koupili jsme si pití a zmrzku a marně doufali, že ten cyklistickej opruz se někam ztratí, protože nám začínalo být jasné, že se s náma netáhne jen tak, ale něco si za své "průvodcovské služby" řekne. Bohužel se naše zbožné přání nesplnilo a on nás pronásledoval i nadále. Ukázal nám vstup ke skále - díru v plotě. To se nám ale vůbec nelíbilo, ještě když se dušoval, ze oficielní vchod je akorát daleko, ale nic se neplatí. Řekli jsme si, že v kraji, kde se nedomluvíme ani slovo, natož s nějakými policajty nebo hlídači, budem mít radši všechno jistý, a šli jsme k veřejnému vchodu. Ten byl skutečně daleko (nebo nám to tak aspoň v tom vedru přišlo) a ve vratech nás zarazil dědula, že prej "two lira". Nejdřív nás to překvapilo a naštvalo, ale pak jsme usoudili, že když už jsme se doplácali až sem, tak se přece nebudem vracet přes celé město jen tak. Vyplázli jsme tedy každý dvě liry a šli se rozvalit někam do stínu. Byl nám nabídnut azyl na travnatém plácku před policejní budkou. Hlídající policajt Erem byl holohlavý, modrooký ... typický Turek:-) Především ale uměl anglicky, chtěl si povídat a byl na nás moc milý. Udělal nám i průvodce po Skále a jen díky tomu jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí, dostali se do krásné jeskyně, která už je pro veřejnost zavřená, neboť lidi ze zdi osekávali památné nápisy v klínovém písmu) a zbavili se toho kluka, protože ho Erem poslal někam do háje a asi mu vynadal (jedním dechem nás varoval, ať se s cizími jen tak nedáváme do řeči, že za to každý bude něco chtít). Hrad jsme si prohlédli na dvě várky, při odpočinku dostali čaj a hromadu slunečnicových semínek, které tu všichni chroustají, a neustále jsme si povídali s Eremem, jeho policejním kamarádem (toho času v civilu) a jeho dcerkou Edou. Té mohlo být tak 5 let a základní angličtinu zvládala levou zadní. Dovolili nám i uvařit si tam, a po konci služby a pokecu s rodinou nás odvezli do centra. Především nám ale domluvili (hlavně ten druhý policajt, měl zase kamaráda recepčního) super hotel za neuvěřitelných 10 lir/os, se snídaní. Všechno čisťoučké, navoněné, velká koupelna se záchodem na pokoji. V porovnání s Trabzonem za stejnou cenu (taky tam původně chtěli 20 lir) nebe a dudy. Večer jsme ještě vyběhli na nákup, ale vzhledem k tomu, v jakém jsme byli městě (únosy turistů PKK), jsme s melounem a ekmekem (chlebo-veka) zase rychle zahučeli do hotelu a užívali si takový nadstandart. Snědli jsme melouna a všichni se hezky vykoupali a taky jsme něco vyprali. (Jenom jsem ještě zapomněla, že jsme spali po dvou a třech – složení je asi jasné:-)

---