Poslední den v Trabzonu jsme se ráno zabalili a ještě před odchodem došli dokoupit zásoby. Katka se svými střevními problémy (na které jsme zatím nebyli zvyklí, ale to se mělo už brzy změnit) na nás počkala na pokoji. Odchod proběhl k veškeré naší spokojenosti, skutečně jsme zaplatili každý 30 lir a tím se rozloučili s hotelem Huzur i jeho obyvateli. Chvíli jsme pak bloudili po náměstí a hledali správnou dolmuš na otogar, nakonec jela z rohu, odkud jsme vyšli, stála standartních 0,90 lir a řidič jel samozřejmě jako Turek ... tedy jako šílenec.
Před otogarem jsme ještě ani nestihli vyskákat z dolmuše a už u nás byli „odchytávači“ od dopravních společností a kam jedem a než jsme se vzpamatovali, měli jsme pomalu lístky v ruce. No, trochu jsme si to přece jen rozmysleli a nakonec koupili od společnosti Vangölü jízdenky do Vanu za 30 lir (chlapík tvrdil, že normální cena je 40, na lístku před námi měl od minulého zákazníka vytlačeno 35, tak jsme usoudili, že nějaká sleva by to skutečně mohla být).
Jelikož autobus jel až ve 22 hodin, rozložili jsme se přes několik sedadel v čekárně a přemýšleli, jak se zabavíme. Nejdřív jsme zkusili oblíbené psaní/kreslení vět, ale moc dlouho nám to nevydrželo. Vyluštili jsme pár křížovek, holky odeslaly na poště pohledy, i když s tím údajně měly problémy, neboť na pohledy nalepily známky v hodnotě 0,90 lir a podle pošťáků to měla být 1 lira, Petr s Bárou našli super kebab (obrovský, bohatý a v housce, ne v té hnusné placce, kterou jsme už nemohli ani vidět) a na WC jsme si odskakovali do nedaleké benzínky, hezky zadarmo. Postupem času si nás všiml i roznašeč čaje, tedy hlavně Báry, která ho nějak upoutala a dostala čajíky rovnou dva. Nejvíc nás ale zabavila hra na osobnosti (jeden si myslí a ostatní se snaží uhodnout otázkami koho), ta nám vydržela asi 5 hodin.
K večeru jsme usínající halu rozpumpovali naší Pakárnou (HU-HA-HO), jednoduchou a děsně praštěnou hrou, která ale pobavila nás a široké okolí, chlapíci za přepážkami se váleli smíchy a i ostatní lidé v hale se více či méně řehtali.
Před 22-tou jsme se nechali naložit do autobusu a byli hlavně zvědaví, jestli dostaneme bábovičku. Nakonec nebyla:(, jenom standartní pití - čaj/kafe a limonáda.
Jízda byla fantastická. Nejdřív jsme hned za Trabzonem vjeli do hor, ale byla tam mlha a snad i pršelo, prostě fakt hnusný počasí, takže jsme si řekli, že rozhodnutí vynechat přechod pohoří Kačkar nebyl v dané situaci (hodně ošklivá předpověď počasí) špatný nápad. Ale ty hory vypadaly pěkně.
Přes noc jsme spali a bohužel asi i míjeli Ararat, zato podívaná těsně po východu slunce nás opět nadchla a nestačili jsme se divit. Východní turecké hory a kopce, vysočina, pohybovali jsme se tuším kolem 2000m.n.m. Jednu chvíli jsme jeli kolem vysokánské hory, která měla úplně tvar jako Ararat (jak ho znám z fotek), ale už to, že jsme jí viděli na pravé straně, znamenalo, že to Ararat být nemůže:-( A já jsem se tak těšila, že ho uvidim aspoň z autobusu:-(
S přibývajícími hodinami stoupala výrazně teplota a my s děsem v očích sledovali, jak v 8 hodin ráno ukazuje teploměr 31 stupňů!!
Po krásných horách jsme jeli dlouho kolem jezera Van, největšího tureckého, a navíc slaného. Skutečně druhý břeh byl v nedohlednu a voda měla překrásně modroučkou barvu. Už jsme se těšili, jak se vykoupem ve slané vodě, která údajně nadnáší ještě lépe než v Mrtvém moři. No a o tom, co jsme dělali ve městě Van, když jsme do něj v 10 hodin dorazili, vám napíšeme zase jindy:-).

---