Budíček v 8 hodin, snídaně a šupytopresto na náměstí, teda na jeho vrchol, k cestovní společnosti Ulusoy, která nás má dopravit na pohádkové místo horského kláštera Sümela. Kupujeme ony nehorázně drahé lístky za 15 lir. Já a Bára platíme v hotovosti a ostatní kartou. V 10 hodin přijíždí dolmuš s otravně se tvářícím řidičem. Společně s námi se na cestu vydávají: manželský pár z Kypru, 2 Turkyně - matka s tak 30ti letou dcerou, jeden Japončík a dalších pět lidí.
Jakmile vyjedeme z Trabzonu, počasí se začíná zhoršovat. Při vjezdu do národního parku už nevidíme nic, ani okolní horstvo. V restauraci pod samotným klášterem se nás řidič ptá, zda chceme vyvést nahoru. Za těchto podmínek není nikdo, kdo by nesouhlasil. A děláme dobře. Silnice..no spíše něco, co připomíná silnici, se hrůzostrašně klikatí, občas projedeme skrz potok či vodopád, občas málem spadneme ze srázu dolů v důsledku se vyhýbání dalšímu autu ( obzvláště efektní je to ve chvíli, kdy se náhodou zvedne mrak a my vidíme, kam bychom teda jako mohli spadnout). Zkrátka a dobře, když vylezame z dolmuše, není nám úplně nejlíp. Hnedka proklejeme počasí a naše sandále, aspoň, že máme dlouhé kalhoty. Následujeme dav, to je nejlepší. Takto se skrz lesní horskou cestičku dostáváme k samotnému monastýru.
Hnedka u vchodu, kde už se houfují davy turistů, nás čeká nemilé překvapení. Vstupní cena činí, nikoliv 3 liry, jak nám bylo řečeno včera ve společnosti Ulusoy, ale 5 lir!!!! No to je otřesné! Jenže když už jsme tady...
Stoupáme po schodech nahoru, procházíme vstupní branou a hnedka se před námi objevuje srdce samotného kláštera - zahalené v mlze. Všude se tlačí turisti z deštníky, takže při sestupu dolů člověk musí dávat pozor, aby nepřišel o oko. Dole další překvapení - hlavní část kláštera je totiž v rekonstrukci! Takže oním náměstíčkem naše prohlídka končí. No to snad ne! Uděláme teda nějaké fotky interieru s byzantskými freskami, pár pokusů vyfotit venkovní část tu také je, leč vesměs plní zklamání a vzteku opouštíme klášter.
Před kasou vyhlížíme někoho z našeho dolmuše, neb řidič si to odfrčel k dolní restauraci, odkud se mělo ve 14 hodin vracet do Trabzonu. Potkáváme tureckou maminku s dcerou, která nám dává suchary (chutnají jak sladká veka a v ní byly navíc zapečene rozinky). Společně odcházíme. Míjíme cestičku, která by teoreticky mohla vést dolů, ale protože to tu neznáme a ony evidentně také ne, vsázíme na jistotu a vypravujeme se, ač k naší nelibosti (viz popis cesty nahoru), stejnou cestou dolů.
Jenže..nějak se nám to nezdá a hlavně touha nejít tou hrůzostrašnou cestou zpět je mnohem větší, rozhodujeme se tedy vrátit se zpět, dokud je to ještě možné, a zkusit onu cestičku pod klášterem, kterou jsme tak bravurně minuli a zkusit to po ní. Argumentem, který nám také nahrál, byl Japončík, který se tudy vydal. Voláme na Báru, jenž pokračuje v cestě společně s Turkyněmi, ale ta nevnímá a jde dál, vracíme se tedy bez ní. Schválně se ještě ptáme lidí na parkovišti, zda ta cesta je opravdu cestou dolů k restauraci. Dostáváme kladnou odpověď, což nás popohání vpřed- a opravdu, dlážděná cestička pod klášterem je cestičkou vedoucí k restauraci! Jojo, to bude Bára koukat jak budeme dole dřív jak ona. Sice se může stát, že ve třech něco stopnou, ale to nám nyní nekazí náladu. Ale nee, ze shora vidíme Bářinu bundu, ale nakonec se ukazuje, že je to omyl:) Jdeme si prohlídnout okolí restaurace, které lemují stánky s různými tretkami. Chceme koupit pohled, ale za cenu 1 liry se nám moc nechce, zvlášť když jsme viděli v Trabzonu levnější. Jdeme dál a co nevidíme, ona to Bára, cpoucí se v restauraci sucharama a nalévající se čajem. Pochopitelně, podařilo se jí a Turkyním stopnout autobus. No jo no, má to někdo štěstí.
Posedíme ještě chvíli v altánku a ve 14 hodin opouštíme místo, na které jsme se tak těšili, a které dopadlo tak tragicky..
Cestu zpět raději prospíme, řidič opět pokouší naše žaludky. Původně jsme chtěli s Petrem vystoupit na otogaru, abychom zjistili spoj do Aidaru, malé vesničky pod Kačkarem, ale nějak z toho sešlo, takže vystupujeme až u nás na náměstí a vracíme se do hotelu nabrat síly. Tam zasedáme k válečné poradě, neb se musí vyřešit, co dál. Nikomu, kromě mě se totiž nechce do Kačkaru, zvláště kvůli předpovědi počasí. Takže demokratickým řešením (je mi přislíben výstup na Nemrut Dagi), se shodujeme na cestě do Vanu. Nemusíme na nádraží, do Vanu jezdí autobusy pořád.
Všichni, krom Katky, kterou bolí břicho, se vydáváme do města, hlavně vypálit fotky. Prvně zkoušíme FUJİFİLM, ale tam chtějí za CD 10 lir, vracíme se tedy zpět zkusit KODAK, kde díky nepozornosti prodavačky Petr s Ančou platí stejnou cenu jako Bára (3,5 lir místo 5 lir), přestože si nechávají vypálit víc karet:) Tomu se říká štěstí! K večeři si dáváme lahmačun za 1 liru a spokojeni se vracíme k hotelu. Stavujeme se ještě v BİMU, levném hypáči, kde děláme každodenně tržbu. Večer vegetíme.

---