Nastalo poslední nádherné ráno v kráteru sopky Nemrut Dag, kdy jsme se nasnídali, nakoupili pohledy, s Nyazinem i ostatními Kurdy se vyfotili, vzali si od nich adresy, předali drobné dárečky a po 10-té přijel Mehmet se svojí dolmuší typu popelnice a společně s uřvanými a ošklivými Slovinci nás svezl do města Tatvan. Nechali jsme se vyhodit u staré dobré benzínky s marketem a Petr s Adélou se vydali zjistit něco o nádraží a případném vlaku směr Malatya a dále, protože zatím každý tvrdil něco jiného. My ostatní jsme za chvíli popíjeli čaj, co nám odkudsi donesli. Když se vrátili a oznámili, že nejpravděpodobnější je vlak zítra kolem poledne, vydali jsme se do městečka. Poměrně dlouhý čas jsme strávili na internetu, akorát že kavárna byla plná asi 17-letých výrostků, kteří se chtěli hrozně kamarádit, ale neuměli jediné slovo anglicky. Jenom jeden z nich občas něco plácnul, otravoval Petra s Adélou, kteří nic neudělali a jenom se jim zaplnil adresář v messengerovi jejich adresami.
Kdyz jsme poslali pár fotek a nějaký ten článeček, nakoupili jsme melouna a víno a chtěli se jít posadit a vykoupat do Vanu, vyzkoušet, jestli se v něm, jakožto ve velmi slaném jezeře, opravdu nejde potopit. Jenomže to nebyl nejlepší nápad - prošli jsme chudinskou čtvrť a nabalili tím na sebe dav pokřikujících a žebrajících chlapečků. K jezeru jsme se ještě museli dostat přes asi bývalou skládku, smrad děsnej. Bohužel břeh jezera byl hodně nechutný, stejně jako voda, koupali se tam akorát ti kluci. Není se čemu divit, když na jedné straně je všude město, na druhé přístav. My jsme pokračovali směrem k němu, že si tedy někde sednem a sníme v klidu melouna, ale povedlo se nám to až u docela velkého a nově vypadajícího baráku, kam nás za jakousi betonovou zídku pozval nějaký pán. Trochu mluvil anglicky, tak se ptal odkud a kam jedeme, a tak jako vždycky, přinesl nám pod melouna noviny, a pak i tác a příbory a studenou vodu, jenomže to už jsme se do melouna pustili, jeho pomoc odmítli a on se asi urazil. Společnost nám dělalo hejno dětí z domu, nejrůznějšího věku, zpovzdálí nás sledovaly i jejich maminky. Díky nim se Adéla a Petík podívali do jejich bytů (prý docela luxusních a hlavně obrovitánských), když potřebovali na záchod. Taky jsme dostali čaj a na oplátku dětem rozdali bonbony. I tatínek se potom odrazil, přišel si s náma popovídat a poradil nám nějaká jména hotelů ve městě. My se s díky rozloučili, prošli zpět chudinskou čtvrtí, odhánějíc děti pokřikující "Many, many!" a kecli se u benzínky.
Já s Petíkem jsme šli hledat nějaký hotýlek na přenocování, když jsme žádnou hezkou pláž na břehu Vanu nenašli. Došli jsme až do centra, a tam, hned v prvním hotelu, kam jsme vlezli (Altilar), jsme narazili na starého známého Ekrema (kamaráda Mehmeta, zvláštní to postavičku, někdy mu pomáhající s kšeftem - třeba s přesvědčením nás, vzápětí ho pomlouvající - ale Mehmet to dělal taky), který nám s recepčním dohodl cenu 10 lir (nám řekl nejdřív 25, pak jsme se dozvěděli, že normální pro Turky je 15, nám nabídl ještě 12, a nakonec přijal 10, když jsme se dohodli, že budeme spát jenom na 3-lůžkáči). Pořád nám to připadalo takové divné, že jsme ho zase potkali, a tak vůbec, ale nakonec se nám potvrdila domněnka, že jde zase jenom o zvláštní tureckou mentalitu týkající se reklamy - Ekrem má totiž taky svoji firmu a ještě si od nás řekl o kontakty a psané reference, a byl celý happy, když jsme se zmínili, že máme stránky a můžem tam o něm taky napsat.
Večer Petík donesl nám dvěma úžasnou večeři - obrovský plackový závitek s masem a feferonkami a k tomu misku zeleninového salátu. Strašně jsme se přejedli a ještě nakrmili Báru, která si dala zbylé placky jenom s feferonkama.
Zájemci se umyli a přeprali a mohli jsme jít spinkat, doufajíc, že zítra nás to taky bude stát dnešních 10 lir.

---