V hotelu Altilar se spalo dobře. Vstáváme v 9h a o půl hodiny později se stavuje Ekrem, pravděpodobně pro reference, které jsme mu včera přislíbili. My je ještě nemáme, a tak se domlouváme, že mu je zanecháme ve vrátnici.
Kolem 10 hodiny opouštíme hotel a jdeme najít nějakou internetovou kavárnu, kde by měli vhodný software pro stahování a zpracování fotek. Na potřetí se nám podaří najít kavárnu, kde tento software sice nemají, ale Petrovi je umožněno si nějaký stáhnout. Kolem nás se seskupí banda kluků, kteří nás bohužel moc nenechají pracovat, hlavně Petra, a pořád se zvídavě vyptávají a vnucují nám své messengerové adresy. Za hodinu a půl platíme za 5 počítačů 4 liry.
A jelikož je po 12 hodině, vyrážíme rychle na nádraží, se zastávkou v hypermarketu, kde nás za poslední dny důvěrně znají. Chceme zkusit i tu variantu, kterou nám doporučili včera na turistických informacích - vlak ve 13 hodin.
Hnedka při vstupu do haly uz vidíme vláček, který jede do Elazigu a díky mnoha zaměstancům a místním, kterých je tu oproti včerejšku požehnaně, se dovídáme, že pojedeme až v 16 hodin. Což je také fajn, protože víme, že dnes odjedeme. Lístek stojí 6,50 lir.
Náš vlak je vskutku pozoruhodný. Za hlavní lokomotivou je připojena další lokomotiva, a pak navazují 3 osobní vagony, a nakonec dlooouhuuuááá řada vagonů nákladních a na konci je ještě jedna lokomotiva.
Cesta vlakem je zážitek sám o sobě. Opouštíme definitivně východní část Turecka. Vlak jede skrz údolí sevřené horami. Jsou vidět vyschlá koryta řek, kterými musí pokaždé s příchodem jara protékat ohromné množství vody. Všude se pasou krávy, kozy, ovce a dokončuje se sklizeň. V jedné zastávce, kde čekáme kvůli problému na trati, jsme pozváni od pánů průvodčích na čaj. Jako na potvoru nám ukazují, jak se vaří nějaké turecké jídlo, ale že by nám nabídli, to už je nenapadne.
Když se setmí a není se na co dívat, začíná opět v našem kupé probíhat vášnivá debata o jídle, pak si Petík přetahuje, k velké legraci přihlížejících dětí, šátek přes hlavu a kolemjdoucí průvodčí ho ještě doupravuje a hnedka tu máme "tipishe turkishe woman". No smějeme se až až. Pak ještě předvádíme maňáskové divadlo se šátkama, a to je snad ještě větší pozdvižení pro nás než pro děcka. Všechno tak nějak děláme proto, aby se třeba lidičky smilovali a přinesli nám něco k jídlu. Jedinému průvodčímu to dochází a přináší nám okurku. Jsme mu vděční. Okolo půlnoci tak nějak z melancholie zpíváme staré trampské a folkové písničky. A zničeho nic nám od vedlejšího kupé přináší jeden mladý kluk nejprve ledovou vodu a potom ještě pirohy a nakonec výbornou sýrovo-zeleninovou placku s okurkou a rajčetem. Prý je to od jeho maminky, které se náš zpěv líbil. To nás, myslím že, dojalo. A hlavně jsme nasytili prázdné žaludky.
Pak už se rozmisťujeme do dvou kupé a usínáme. V 4:30 nás budí průvodčí, že už jsme v Elazigu.

Sotva jsme přijeli, zamířili jsme si to do čekárny, a tak nějak postupně usnuli. Budíme se tak nějak rozvalení jak to šlo za účasti místních lidí, čekajících na otevření pokladny. Docela se museli divit. V 6:45 kupujeme lístek do Malatye za 3,50 lir. Ve vlaku vesměs dospáváme, co se dá. Občas vykoukneme ven na úplně jiný ráz krajiny než jsme doposud byli zvyklí. Udiví nás především mohutná síla a rozloha řeky Tigris.
Na Malatyjském nádraží kupujeme lístky za 10 lir do Kayseri (kvůli financím jsme zrušili výlet na Nemrut Dagi s hlavama králů). A jelikož nám to jede až v 14:30, nezbývá než čekat a protože začíná být vedro, zůstáváme raději v chladu pod nádražními střechami. Právě zde se ono vedro začíná stupňovat. Doposavadní provozní teplota se bude měnit a my se musíme snažit aklimatizovat. Pochopitelně čekání zpříjemní i další meloun.
Další cesta vlakem je navzdory jeho modernosti příšerná, už ze začátku na nás padá šílená únava a když už se zase setmí, průvodčí zapomenou vypnout klimatizaci, takže docela mrznem.
O půlnoci vylejzáme z vlaku a nato, že se nacházíme v jedné z nejteplejších oblastí, nás překvapí zima. Zalézáme opět do čekarny, která je plná lidí, ale evidentně je jedno, zda si tam někdo ustele a usne, protože mezi bdícími čekajícími je i mnoho spících čekajících. Zabíráme si tedy roh čekárny a usínáme. Petr to dovedl do dokonalosti a vytáhnul si i spacák.

Je 30.7. a Bára má narozeniny. A my se probouzíme do poměrně studeného, leč slunečného rána. Balíme a vyrážíme do města. Hned u výlezu na nás vykoukne vrchol vyhaslé sopky Erciyes Dagi s ledovou čepičkou. Jdeme ospalou hlavní třídou. Vždyť přeci Turci vstávají brzo, tak kde jsou otevřene obchůdky s kebaby? Pak si uvědomujeme, že je sobota. Otevřeno mají pouze zelináři.
Stavujeme se v pekárně pro čerstvý chléb a kupujeme k velké radosti Katky baklavu.
Procházíme podchodem, ještě zavřeným bazarem (menší obměnou Grand bazaru) a usedáme před mešitou. Pauzujeme a vlastně i čekáme až se otevřou některé obchody. Hned se u nás zastavuje mladý Turek - student umění a dává se s námi do řeči. Je celkem neodbytný, pořád povídá jen o sobě. Petr, Anča a Katka se jdou podívat do mezitím otevřené mešity, a když se vrátí, vysvětlují, proč ti mladí Turci se tak chytají turistů. Potkali nějakého studenta, který jim říkal, že je to takhle ve škole učí. Prý když takový Turek uvidí turistu, má za ním spěchat a pokud to jde, mluvit, mluvit a mluvit. Ale copak chudák turista?
Nakonec však můžeme pokračovat v cestě. Pokračujeme pomalu se probouzejícím bazarem za cílem najít kebab. Cestou zpět k pekárně, kde jsme si onen kebab vyhlídli, procházíme stařičkou mešitou- Ulu Camii. Je zvláštní tím, že má oproti ostatním hodně nízké stropy podepřené obloukovou klenbou a všude na stěnách jsou umístěné hodiny. Odtud asi svolává muezin k modlitbě.
Konečně kupujeme vysněný kebab a jaký! Za 1 liru jej dostáváme do celého chleba se spoustou zeleniny a kečupem. Jen chudák Bára, která si ho dává jako první, jej dostává do placky a ještě za 2 liry.
Jdeme si sednout do stínu v jedné uličce vedle supermarketu. Dostáváme od místních taxikářů židličky na sezení. Cpeme se kebabem a je nám dobře. Tohle městečko je famózní. Bára je pozvaná Petrem, když má teda ty narozky, na další kebab a i on si jeden přináší. Dostali navíc ještě cibuli a to jejich pálivé koření. Nakupujeme ještě nějaké potraviny v marketu a vydáváme se směrem k autobusovému nádraží. A opět, jak jsme předtíim nemohli najít jediný kebab salonu, nyní je jich po cestě nepočítaně. Zákon schválnosti.
Nádraží je přeci jen o trochu dál, než jsme si mysleli a batohy po dlažbě se přeci jen pronesou.
Jakmile dojdeme na nádraží, hned si nás odchytává človíček od autobusové společnosti Aksaray a za 5 lir máme lístek do Göreme. Chvíli ještě posečkáváme venku, ale pak už sedíme v autobuse. Cesta netrvá ani hodinu. Jakmile vjíždíme do Kapadokye, objevují se hned pozoruhodné pískovcové útvary, které připomínají kokořínskou krajinu, ale mnohem víc abstraktnější. Je to nádhera! Do Göreme vjíždíme okolo 14 hodiny.

---