Ocitli jsme se tedy uprostřed turistického města Göreme, napospas osudu. Vedro bylo opět nesnesitelné, a tak se Petr s Adélou vydali do nedalekých Accomodation information a vrátili se s celkem pozitivní zprávou, že je zde k dostání dormitor (ubytovna) za 4 - 8 lir a hotely od těch našich osvědčených 10 bez snídaně, jeden (Andromeda) s volným přístupem na internet. Dřív než jsme se rozhoupali někam jít, zeptali jsme se ještě jednou číšníka z restaurace, u které jsme seděli, protože hned ze začátku povídal, že se tu hotel za 10 i se snídaní dá sehnat, jestli neví o nějakém konkrétním. Někam volal a za chvíli přišel s nabídkou 12 nebo 10 lir a to už tu byl na motorce i mladý chlapík z penzionu, který nabízel pobyt za 10 lir. Vzal tam Adélu se podívat, a pak se vrátili s autem, ona z toho byla celá nadšená, že to je penzion ve skále, pokojík s 5 postelemi v jeskyni, s krásnou koupelnou na pokoji, tak jsme neváhali a vzali to, navíc byla v ceně i snídaně, takže jsme říkali, jak jsme skvěle pořídili. (Bohužel později z toho vylezlo, že to je dormitor, což nám pan majitel neřekl, i když tvrdil opak, a chtěli nám tam nacpat šestého člověka, takže jsme tam udělali trochu dusno, ale nakonec se vše v dobré obrátilo.) Neuvěřitelným tureckým způsobem nás naskládal do auta i s malým klučinou, co s nim prve přijel, a odvezl nás do okrajové části městečka, ovšem před skutečně nádherný penzionek. Chvíli s náma poseděl na pohovce na zápraží a kecal, dozvěděli jsme se mimojiné, že penzion je dva roky starý, předtím ho s otcem rok a půl stavěli (resp. upravovali skalní příbytky pro své účely). Nechal nám tam několik desek s fotkami okolí, kam všude se dá jít na výlety, nebo spíš která místa jsou nejzajímavější, a odjel někam za zákazníky se slovy, že potom nám poví víc. Ono víc znamenalo asi půlhodinový popis placené okružní cesty, kterou organizovala "spřátelená" cestovka (navzájem si dohazovali zákazníky) a se kterou jsme ho nakonec slušně poslali do háječka, protože jsme si výlety hodlali dělat podle sebe. Ale fotky nás navnadily.
Kappadokie je úžasná krajina nejroztodivnějších skalních útvarů vzniklých erozí. Více, myslím, napoví fotogalerie. Projít se dá několik nejkrásnějších údolí, dojít nebo dojet do sousedního Uçhisaru a vylézt na skálo-hrad, jet se podívat do podzemních měst, atd....
My jsme pro první odpoledne zvolili odpočinkovou variantu, bohužel vedro bylo takové, že jsme se pěkně zapotili jenom při slézání okolních kopečků. Obešli jsme městečko a z okolních vyvýšených vyhlídek se kochali nádherným okolím. Skalní útvary v tomto kraji nemají jinde na světě obdoby, ale to taky asi nemá cenu líčit, koukněte se na fotky:-)
Cestou z odpolední vycházky jsme se stavili v jednom malém a jednom větším obchůdku a nakoupili si oříšky, ovoce a dvě lahvinky tureckého vína Hayyam (červené a bílé), protože Baruška dneska slavila své dvacáté narozeniny, tak to byla dobrá příležitost pro ochutnání něčeho místního. Napůl natajno jsme si uvařili večeři, respektive klidně jsme mohli, ale tak aby to neviděli ostatní hosté. Potom jsme si nalili vínko, bylo moc dobré (teda aspoň mně chutnalo, abych nebyla nařčena, že mluvím i za ostatní), a naše společnost se postupně rozpadla. Petík celý večer proseděl na záchodě, protože uvařené těstoviny s kečupem, sýrem a místním (dost hnusným) párkem byly na jeho žaludek, odnaučený moc jíst, příliš velké sousto.

Druhý den, když jsme se konečně vyhrabali z postelí (obzvlášť někteří), dostali jsme fantastickou snídani - něco jako omeletu plněnou lečem, k tomu kousek melouna a čajík, samozřejmě. Pojedli jsme, abychom mohli co nejdříve vyrazit na výlet, dokud je ještě lidská teplota, ale překazil nám to již zmíněný konflikt s majitelem. Nejdřív od nás vybral peníze i na noc dopředu (přestože ještě nebylo 10:30 - čas Check outu, tedy opuštění hotelu) a odjel do města zaplatit účty za elektřinu, vodu, atd. To se nám vůbec nelíbilo, protože už předtím si jen tak přišel, ať si posunem věci v pokoji, že tam budou dávat další postel a bude tam spát ještě nějaká holka. Když jsme to s ním chtěli řešit (stále jsme netušili, že bydlíme v dormitoru), sebral se a právě odjel. Poté, co se vrátil, jsme se s ním chvíli dohadovali, že nám to neřekl (do dormu za 10 bychom nikdy nešli), on tvrdil, že jo, pak se sebral a šel se věnovat jiné zákaznici, vysvětlovat jí prohlídkovou trasu jako včera nám. My jsme si na něj počkali a přitom si všimli, že tam mají ceduli, že opuštění hotelu se musí hlásit den předem, jinak automaticky počítají s dalším pobytem. Tím bylo právo definitivně na jeho straně, protože jsme zvažovali odchod, věci jsme měli sbalené do 10:30, jenom jsem z něj chtěli dostat peníze za druhou noc. Nakonec jsme se v klidu domluvili (on se pořád vymlouval, že těmi penězi zaplatil účty a ani by nám je neměl z čeho dát), že my zůstaneme i druhou noc (což jsme stejně chtěli, když bylo jasné, že z něj peníze nedostanem) a on nám tam nebude dávat další holku. Jen on se trochu vztekal, že když jí dá do pokoje, který normálně stojí 20 lir, že na tom tratí 10 lir, ale to už nás moc nepálilo, hlavně, že tam nebyla s náma.
Mezitím už zase teplota vylezla vysoko nad hranici únosnosti a my se jenom povalovali v chladné jeskyni nebo před ní, odpočívali a psali pohledy.
Až v půl čtvrté jsme se vyhrabali na další obhlídku Göreme. Poslali jsme pohledy za 0,70 lir, což bylo trochu zvláštní vzhledem k tomu, že holky z Trabzonu posílaly za liru. Koupili jsme si pití na cestu a vyrazili do překrásného Pigeon Valley, údolí mezi bílými skalními věžemi, balvany a nejrůznějšími dalšími útvary. V jednom skalním domečku je i kostel, široko daleko nikdo, jenom v něm sedí chlapík, co vybírá liru za vstup. Uvnitř jsou staré fresky, ale nám to přišlo zbytečné, tak jsme pokračovali dál. Údolím se šlo docela dlouho, naštěstí je krásně zaříznuté, takže ve stínu. Jenom na konci nás čekal trošku brutálnější výstup, pro nožky nezvyklé moc chodit. Vylezli jsme tím do městečka Uçhisaru a pokračovali dál na kopec, kde se tyčí do dálky skalní hrad. Za studentské vstupné 1,25 lir (dospělácké je 2,50 YTL) jsme se vyškrábali nahoru a tím se nám otevřel rozhled na celou Kappadokii, což bylo něco úžasného. Fotili jsme ostošest, pak se usadili na skalním výčnělku a čekali na západ slunce. Dočkali jsme se ho sice až při zpátečním sestupu, ale skutečně jsme nestačili valit bulvy, stejně tak, jako na pod hradem zaparkovaného velblouda. Zpátky už jsme šli po silnici, byly to asi 4km z kopce, takže pohoda. Do Göreme jsme dorazili asi v půl 9 a rozhodli se pěkný den ještě lépe zakončit - dojít si na nějakou dobrou večeři. Mají tu takový pěkný zvyk - psát jídelní lístky na velké tabule před restauracemi, takže se nám snadněji vybíralo. Měli jsme hroznou chuť na něco echt evropského, těch tureckých blafů už jsme po měsíci přejedení (teda kromě Báry, musím zdůraznit). Nakonec jsme se nechali ukecat číšníkem do jedné pěkné zahradní restauračky, protože jídlo nás podle lístku i jeho ujišťování mělo vyjít na 8 lir. K pití jsme si dali čerstvě vymačkané pomeranče, Bára meruňkový džus a objednali si všichni stejné jídlo – nějaký kuřecí kotlík s houbami a zeleninou a s hranolkama. Nejdřív nám přinesli hranolky - domácí, na zvláštním talířku a bylo jich pět a půl. Naše české rozežrané duše zaplakaly. Přesně v okamžik, kdy vystydla poslední hranolka, donesli jídlo a mohli jsme se do toho konečně pustit. Masové směsi vypadalo málo, nakonec jí bylo celkem dost a bylo to strašně dobré. Jenom eště ty hranolky...
Po jídle jsme měli od mladého číšníka slíbenou hru. Vsadili jsme se o zmrzlinu pro něj, pivo pro nás. Na stůl před nás položil půllitr vody, na něj namočením a přetažením upevnil ubrousek. Doprostřed dal Bářin prstýnek a zapálil cigaretu. Hra spočívala v tom, že každý postupně propaloval do ubrousku dírku, později spíš upaloval kousky ubrousku, a nesměl shodit prstýnek. Vyplácali jsme 4 cigarety, Bára to moc nepochopila a svými počiny hrála spíš s ním, až Katce prstýnek spadl. Škoda, hrála před ním. Odebrala se ještě s Petíkem koupit číšníkovi zmrzlinu, samozřejmě si vybral nejdražšího Magnuma (tady stojí 2 liry). Potom nám nabízel ještě jednu hru a my souhlasili, s pocitem nutné odvety. O té se ale zvědaví čtenáři dozví až v Čechách, neboť si ji určitě budeme chtít zahrát i s nimi.
Při placení jsme se nestačili divit, neboť hranolky se samozřejmě počítaly zvlášť (oproti tvrzení číšníka při přemlouvání). Dal nám sice jakousi zvláštní slevu, ale i tak nás mělo jídlo a pití vyjít na 11 lir (což bylo vlastně v pořádku, když jsme si to zpětně uvědomili – 8 za jídlo + 3 za džusy). My trdla jsme ale chtěli ještě platit zvlášť (teď nám přinesl účet dohromady), což už počítal jiný člověk a zase s nějakou pofidérní slevou už to bylo 14 lir. Haha, fakt dobrý, ještě že se dalo platit kartou.... Naštěstí to jídlo bylo tak dobré, a i jsme se pobavili, že jsme se ani moc nevztekali (až na Adélu, které se hra s čísly vůbec nelíbila).
Po večeři, nějak kolem půlnoci, jsme se odebrali do hotelu a vzhledem k debatě, která se rozpoutala, jsme se radši všichni rychle umyli a šli spát.

---