První budík jsme už tradičně ignorovali, nicméně po půl 9 jsme se postupně začali slézat venku u stolu, dostali čaj a šli si na švédský stůl nabrat neskromné české porce. K výběru toho bylo opravdu hodně: ekmek, medíky, marmelády, olivy, to výborné včerejší lečo (samozřejmě vařené dneska), rajčata, okurky, tvarohový sýr, vajíčka natvrdo, něco jako hustý bílý jogurt a strašně dobré ruličky z listového těsta, plněné sýrem, pak pomeranče na osminky a nemohl chybět meloun. Potom jsme dobalili, v přátelském duchu se rozloučili s našimi hostiteli a s pár drobnými nákupy zásob jsme spěchali na otogar. Je takový nenápadný, vedle hlavní ulice. Bylo tam zase několik kanceláří různých dopravců, tak jsme se s Petíkem šli zeptat, která společnost, kdy a za kolik jede do Derinkuyu. Dozvěděli jsme se, že za tři minuty (10:30 a jinak jezdí po hodině) jede autobus jakoby města Göreme do Nevşehiru, a tam musíme přestoupit. Tak jsme se nahrnuli do autobusíku a koupili si lístky od konduktora za 1,5 liry. Bylo samozřejmě děsné vedro a klimoška ne zrovna přesvědčivá, ale aspoň něco, hodinu jsme to vydrželi. Projeli jsme dost novým městečkem Nevşehirem, otogar má úplně na opačném konci a za městem. Tam jsme jenom přeskočili do dalšího autobusu, nasměrovali nás Turci obsluhující různými způsoby autobusy, a za 10 minut (11:00) vyjeli do Derinkuyu. Lístky opět konduktorní, stály 2,5 liry. Tato jízda trvala zase asi hodinu, ale po nově udělané silnici. Jinak celou dobu na nás shlížely vrcholky docela vysokých kopečků, Adéla, chtivá ťapkání, na ně slintala (teda když zrovna nespala:-) a teplota stále rostla.
Když nás vyhodil autobus v Derinkuyu, řídili jsme se podle ukazatelů a prošli uličkou plnou prodavačů příšerných suvenýrů k areálu podzemního města (je to cca 200m). Vyplázli jsme každý 10 lir, odložili batohy do nějaké místnosti, která sloužila nejen jako technické zázemí a Áda se nám ztratila na WC, protože se jí už nějakou dobu držely rychlé střevní potíže. Až když se vrátila, vydali jsme se společně do podzemí. Doporučovali nám mít s sebou mikiny, ale nám bylo dole krásně chladno, oproti venkovní polední výhni. Dole jsou trasy značené šipkami, nebo aspoň ty hlavní a okolní osvětlené chodby se dají projít bez nich. Prostory jsou popsány cedulkami, takže se člověk dozví, že je zrovna v kostele, nebo ve skladu, nebo ve škole, a tak. Nás nejvíc zaujaly hluboké studny – z horních pater jsme se jimi koukali do černé díry, zezdola zase na modrou oblohu. Je to úžasný podzemní labyrint, možná za 10 lir trošku drahý, ale je to tam víc než zajímavé a hlavně, jak už jsem říkala, úúúúúžasná teplota!!! Strávili jsme tam příjemnou hodinku, až na Adélu, která už zase pospíchala na záchod a celou prohlídku spíš protrpěla.
Po návratu na povrch a do ostrých slunečních paprsků jsme se museli chvíli aklimatizovat (během čekání na Ádu), a pak se vypravili do městečka na nákup a pokusit se najít internet. Vzhledem k drobné nepříjemnosti, že si Katka včera našla ve vlasech hnidu, jsme nejdřív navštívili lékárnu (Eczane) a holkám se po dlouhém vysvětlování povedlo dosáhnout svého a koupit šampon na vši s hřebínkem (stál 3,50 lir). Potom jsme našli internetovou kavárnu, vypadala docela útulně. Jenomže internet tu byl děsně pomalý a navíc nejely naše stránky, takže minimálně pro 2-3 lidi nebylo co dělat. Prohlídli jsme tedy, co šlo a asi po půl hodině vypadl proud, tak jsme jen neradi za ten šmejd zaplatili (0,75 lir za 45 minut) a šli. Já s Adou jsme se pokusily zeptat na záchod, ale měli tam prý jenom pánský, takže smůla. Po nevydařeném surfování jsme si aspoň došli nakoupit, bohužel zásoby zdejších obchodů nám nestačily na nic lepšího než pití a ekmek. Tryskem jsme se přemístili zpět na otogar a právě včas, ve 14:30 nám jel autobus do Niģde. Akorát jsme odbyli pouličního prodavače nějakých cetek, důrazně nám s tím pomohli místní řidiči autobusů, kteří měli zrovna pauzu a upozorňovali nás i na příjezd našeho autobusu.

---