Nasedli jsme tedy do autobusu, který mířil do městečka se zajímavým názvem Niģde (ovšem Turci to vyslovují trochu jinak, jakoby s vynecháním toho ģ, takže jim na tom samozřejmě nic vtipného nepřijde:-) a byla to nejúmornější z těch dnešních cest – klimoška nic moc, silnice taky ne, zase jsme to radši dost prospali.
Niģde bylo docela velké městečko, obklopené horami, od otogaru na istasyon to bylo asi kilásek, a navíc po cestě skvělá benzínka s čistými záchody. Usadili jsme se v čekárně a museli počkat do 4:27, kdy nám jel vlak dále, do Ulukişly. Zabavovali jsme se různě, psaním deníků, střídavým odcházením na nákupy a na internet, pojídáním melouna a posléze i vařením večeře a celou dobu jsme využívali pěkný záchod zadarmo. V čekárně byla furt hromada lidí, tak se nám tam nechtělo uléhat. Před půlnocí odjel vlak opačným směrem, takže hodně lidí zmizelo, ale stále dost zůstalo, tak jsme se přesunuli ke krátkému spánku na „rampu“ – vyvýšený plac pro najíždění aut k nádražnímu skladu. Díky větru bylo celkem chladno, ale zdaleka ne tak, aby musel člověk celý zalézat do spacáku (teda až na výjimky – že, Ádo:-). Pár hodin jsme si zdřímli, před 4 vstávali, abychom stihli v klidu zabalit, a celí rozespaní jsme se jak mátohy přesunuli do vlaku. Lístky jsme koupili už odpoledne, stály 2 liry každého…
Jízdu vlakem někteří prospali, jiní se kochali nádhernou hornatou krajinou za rozbřesku, každopádně se jelo jenom hodinu. Kus před Ulukişlou se rozdvojovaly tratě a my zahlédli ujíždějící vlak do Konyi, který jsme o 10min nestíhali a museli na něj zas čekat celý den.
Tentokrát to ale bylo čekání docela příjemné. Nádražíčko bylo strašně podobné tomu v Niģde, jenom zrcadlově otočené. Záchod byl zase hezký a celý den zadarmo, akorát když než přijel vlak, tak se tam ošklivý dědula usadil, otočil odpadkový koš jako stoleček a vybíral peníze.
My se ráno natáhli v prázdné čekárně a trochu se dospali a postupně během dne jí zabrali skoro celou. Zase se střídavě v různých skupinkách odcházelo na nákupy a na internet, kolem poledne jsme si uvařili oběd a jinak většinou psaly deníky, což vytáčelo Petíka, který se nudil. Odpoledne nás místní nádražní policajti pozvali na čaj, nám se nechtělo tam nechávat věci, tak jsme šli já, Petík a Bára, dostali jsme čaj, nabízeli nám i jídlo,to jsme ale s díky odmítli. Hlavně jsme hrozně dlouho kecali – turecko-německo-anglicky, starší velitel vždycky začal něco německy, ale plynule přešel do turečtiny, tak to za něj napravoval mladší policajt lámanou angličtinou. Dost dobře znali Čechy, mladší tu má prý nějakého kamaráda právníka a starší měl zase českou Javu. Bohužel jsme v zápalu hovoru trochu pozapomněli na holky a když jsme se k nim vrátili, nezbyl už čas, aby tam šly taky a ony byly naštvané … tímto se ještě jednou omlouvám, nebylo to schválně.
Pokladna se nějak nehodlala otevřít a vlak, podle řádu jedoucí v 17:10, nehodlal přijet. Na nádraží se mezitím shromáždily pěkné davy. Vlak se nakonec přišoural ve čtvrt na 7, tak jsme nasedli bez lístku a pracně si našli místa pohromadě. Vlak se ale rozjel skoro za další hodinu, mezitím Petík několikrát vyšel ven zjišťovat situaci s lístkama, byli jsme bez nich nervózní, ale nějaký nádražák mu řekl, že to je v pohodě. Opravdu jsme si koupili lístky u průvodčího, za 6,25 lir, ale bez místenek, takže jsme se v každé stanici děsili, kdo nás vyhodí. Naše obavy se naplnily asi hodinu před Konyou (celkově jízda trvala asi 3 hodiny), kdy nás začala vyhazovat velká rodina, ale pak se stalo něco nečekaného. Dva pánové, jeden starší a jeden mladý, když viděli, že jsme samé holky, tak si posedali kam šlo (starší se namáčkl k jejich ženám a mladší k jinému chlapíkovi) a jednu dvojsedačku nám nechali. Usídlili jsme se na ní já s Katkou, Bára spala na samotce a Petík s Adélou si sedli na zem a povídali si anglicky s tím mladším mužem. Jako většina lidí, se kterými jsme se nějak pustili do řeči, i tenhle byl údajně učitelem na univerzitě. Tu hoďku už jsme nějak doklepali a vystoupili na velkém nádraží v Konyi. Usadili jsme se před čekárnou a asi do půlnoci vegetili venku, protože bylo děsné vedro. Záchody byly za 0,30 lir a nic moc, ale hlídač na noc odešel a zapomněl je zamknout, takže přes noc dobrý. Já ale chtěla jít večer a nechtěla jsem platit, tak jsme se šly s Káťou projít přes velký most, vypadalo to tam docela stinně. Nebylo. A furt tam chodili lidi. Ale zvládla jsem to!!! Katka se rozhodla obětovat 30 halířů. Holky asi o půlnoci roztáhly karimatky (spacáky skutečně nebyly potřeba) a uložily se ke spánku. My jsme s Petíkem ještě chvíli kecali a umírali vedrem, a pak se tam natáhli taky, společně s nějakým chlapíkem chrápajícím na lavičce. Jen to dřevěné obložení v nás vyvolalo ne zrovna příjemnou vzpomínku na trabzonský hotel Huzur a jeho šestinohé obyvatele….

---