V půl 7 nás probudil ostrým šťoucháním policajt, co nás celou noc hlídal. Tak jsme se posbírali a zabalili, za záchod už zase všichni zaplatili (hajzldědek byl ranní ptáče). Usadili jsme se venku na lavičkách a posnídali, neboť na obchody ve městě bylo stejně ještě brzo. Petík aspoň pročetl průvodce a vybral to nejzajímavější, protože v nejmuslimštějším tureckém městě je toho k vidění opravdu hodně.
V 8 hodin jsme vyrazili, asi po 20 minutách došli na velké kulaté náměstí, uprostřed se tyčí zalesněný kopeček s restauračkami, ale hlavně velikou Allaedinovou mešitou. Měla otevírat v půl 9 (podle průvodce v půl 10), nakonec jsme se v 9 dočkali a šli se podívat dovnitř. Mešita je hodně stará, takže vnitřní výzdoba je taková „suchá“, nejhezčí byl asi jakýsi kazatelský roh s modrými kachly, a pak krásné náhrobky ve venkovním mauzoleu (viz fotky). V jednom z rohů mešity rozestavovali malí kluci židličky k dopolední škole Koránu.
Když jsme se všichni pokochali a udělali dost fotek, vydali jsme se dál do města. Nakoukli jsme ještě do jedné staré mešity a v uličce směnáren jsme směnili nějaké peníze, ale kurz 1,903 se nám moc nelíbil. Hned naproti byl supermarket, tak jsme šli nakoupit, ale pití – aspartamové šlehy si koupily jen holky, všichni jsme si dali dobroučké bezpeckové víno a odbyli přitom několik kluků, co nabízeli ubytování. Potom jsme po cestě míjeli hezký parčík s modrou fontánkou – voda v ní byla opravdu obarvená namodro. Asi byla nějaká posvátná, protože já jsem tam jen strčila ruku a už byl u mě asi hlídač, že tam se ruce nestrkaj, jinak mi jí useknou. A někam mě táhnul. To jsem měla docela nahnáno, ale jenom nám šel ukázat použitelný kohoutek na omočení i pití. UF!
No a to už jsme se vyloupli u Mevlana Müzesi, asi nejznámějšího a nejvýznamnějšího místa v Konye. Mevlana byl totiž zakladatel řádu Vířících dervišů, jedné z islámských sekt. V muzeu je jakási mešita, nebo spíš ústřední budova, ta má dvě části – v první jsou hrobky významných členů řádu, včetně samotného Mevlany, ve druhé pak expozice různých oblečků, hudebních nástrojů (jsou tam i rákosové flétny, které celou dobu hrají z repráků jako příjemná kulisa), džbánků a jiných dervišských předmětů, stejně tak jako vitríny plné nejrůznějších podob Koránu a všude kolem rozvěšené koberce. Je to prostě úžasné. Do areálu patří ještě podlouhlé budovy s celami dervišů, kde je pomocí figurín ukázán jejich život, několik mauzoleí a velká zahrada. Všude sice plno lidí a do mešity se musí nazouvat odporné igelitové návleky, ale opravdu to stojí za návštěvu, i za těch 5 lir, co jsme zaplatili. Adéla, která kulturu odmítla, určitě o moc přišla.
Když jsme vylezli, teplota dosahovala naprosto neprovozní výše, takže jsme dlouho jenom tak seděli na okraji vedlejší mešity a snažili se udržet v běhu všechny tělesné funkce nutné k životu. Někteří se došli podívat do mešity, která je taky nádherná, jenom nám začínaly všechny mešity připadat stejné. Petík sám, a posléze i my, holky, jsme si prošli nejbližší okolí – Péťa hledal něco k jídlu a když našel šátky za 4 liry, šly jsme se tam podívat my. A nakoupily jsme, některé dokonce za 3 liry:-)
Dle dalšího plánu jsme se potřebovali dostat na otogar, který má Konya přesně na opačném konci města, takže se tam musí jet dolmuší. Ač jsme se toho obávali, povedlo se nám jednu zastavit, možná proto, že chlapík na nás už z dálky volal Terminal? – a my jenom horlivě přikyvovali. Paušální poplatek byl 1 lira za osobu a jeli jsme strašně dlouho. Otogar tu byl zase ohromný, uprostřed kulaté haly rostla palma. Holky si tu koupily kebab za 2 liry a byl stejně malý jako Bářin, který si kupovala u tržiště za 1 liru i s ayranem. Potkali jsme tu 2 Čechy, kluka s holkou, kteří jeli od Egejského moře a mířili do Kappadokie, tak jsme si aspoň navzájem vyměnili zkušenosti. Petík se postaral o lístky, což byly docela nervy a vycuclo nám to peněženky. Rozhodli jsme se totiž zajet si do městečka Eģirdir, k jezeru, asi v 1000 m.n.m., hrozně hezky o tom psali v průvodci. Byla to asi poloviční vzdálenost než do Antalye, ale tam stál lístek myslím 20 (nebo 25?) lir a do Eģirdiru 18 lir, a sice proto, že tam jezdila jedna jediná společnost – Yeni Kontaş, takže žádná konkurence:-( Nakonec jsme to ale dali a rozhodně jsme nelitovali – po dlouhé době jsme dostali i bábovičku, klimoška byla nastavená úplně ideálně, prostě tato společnost byla demokraticky vyhodnocena jako nejlepší.
Do Eģirdiru jsme přijeli asi v 7 hodin, a hned nás začli nahánět. Respektive přišel asi 15-letý kluk s nabídkou penzionu Charly´s, že prý dormitor pro 4 lidi, jednu postel by přidali, takže vlastně náš pokoj za 10 lir/os. My jsme řekli, že se ještě porozhlédnem a kdyžtak přijdem, nebyla to špatná nabídka, ale jelikož tu v okolí měly být kempy, tak jsme si dělali naděje na spaní zadarmo. Pár lidí jsme se poptali na kemp, každý řekl něco jiného, až se nás ujal slušně vypadající chlapík, že má kus odsud penzion, zadarmo nás tam vezme a ukáže, 3- a 2-lůžák a že nám udělá cenu – 10 lir. No co, za podívání nic nedáme, tak jsme se naštosovali do auta a jelo se …. na náš vkus až moc dlouho. Rodinný penzionek se jmenoval Köşk, 4-patrový domeček obrostlý vínem, horní patro zabírala terasa s výhledem na Eģirdirské jezero i okolní skály. Pokoje byly pro naše potřeby trochu menší, ale krásné, holky měly balkon (ale dveře nešly otevřít, tak jsme na něj lezli oknem) a koupelnu, záchod na chodbičce, my s Petíkem jsme měli záchod i sprchu v jednom. V „buňce“ s námi byl ještě jeden pokoj. Všechno jsme si pořádně prohlédli a po špatné zkušenosti z Göreme se radši na všechno desetkrát zeptali, a nakonec to vzali. 10 lir se stalo naším standartem a jak jsme se potom dočetli na oficiálním ceníku, byla to hodně velká sleva. Navíc jsme měli i možnost vaření na zahrádce v přízemí (nakonec jsme jí nevyužili) a terasa nahoře byla otevřená celý den i dlouho do noci. Všichni členové rodiny, které jsme poznali, byli moc milí a přátelští, paní, které obstarávaly úklid, vaření i to ostatní, když chlapi lovili turisty ve městě, uměly i trochu anglicky, chlapík, který nás sem přivezl (tak 35 let) mluvil anglicky perfektně.
Večer jsme strávili odpočinkem po náročném dni a dlouhém cestování, pojedli jsme z vlastních zásob na terase, což bylo kouzelné, a pak ještě vegetili v pokoji, trochu něco přeprali, a hlavně umyli konečně sebe, což opravdu bodlo.

---