V měkkých hotelových postýlkách se nám po nocích na nádraží spalo kouzelně, a tak jsme se na snídani sešli až v 9 hodin. Pojedli jsme opět z vlastních zásob na terase, a potom se vypravili na prohlídku městečka. Trvalo to pěkně dlouho, než jsme se vůbec dostali do „centra“, tedy okolí otogaru, skoro celou cestu jsme šli podél břehu jezera a po rozkopaných chodnících. Už cestou zpátky jsme pochopili, proč všichni chodí po plážové promenádě:-) Jako první jsme se šli podívat na místní malý, ale hodně strarý bazar. Pár krámků, většinou hadry a suvenýry kolem jakoby nádvoříčka s kašnou. Hned za ním se vcházelo do mešity, také dost staré. Neměli jsme náležité oblečení, tak jsme se báli vstoupit, ale dědula u vchodu (asi nějaký správce nebo něco podobného) nám nabídl šátky a zval nás dál, tak jsme neodolali. Díky svému stáří nebyla moc zdobená.
Naše další kroky zamířily na ranní, ještě se probouzející tržiště, kde jsme nakoupili víno, broskve a na ochutnávku každý velký zelený fík, poté, co nám paní jeden na ukázku rozloupla a nechala sníst. S igelitkami jsme vylezli pár metrů na městskou pevnost, jak jinak než s Atatürkem na vrchu, ale hlavně s nádherným výhledem na město, jezero i okolní hory. Vedro už ale bylo úmorné, takže jsme se chvíli pokochali, Adéla s Petíkem vylezli až k těžko dostupnému diktátorovi, pak jsme se zas vrátili dolů a zamířili do internetové kavárny, kterou jsme míjeli cestou do centra. Net tam byl děsně pomalý, systém W98, takže Petík ani nemohl dělat fotky, tak jsme si za hodinu přečetli vzkazy a taky něco napsali, a mazali do hotelu, schovat se před tím šíleným vedrem. Když jsme tam došli, byli jsme úplně hotoví a nějakou chvíli se jen tak povalovali a kecali.
Na odpoledne jsme se rozhodli vyzkoušet velké Eğirdirské jezero, zase jednou sladkovodní koupání. Plácli jsme se na nejbližší možné místo – do stínu stromu, když kolem bylo dost odpadků a většinu odpoledne pak strávili ve vodě, která měla asi 30°C (jenom Báře byla zima, jak jinak, a válely se s Katkou na oblázkové pláži. Ve vodě byly kamínky asi metr od břehu, pak už jemný píseček, takže se tam dalo parádně dovádět, třeba s talířem. Z pláže jsme odešli teprve když trochu klesla teplota (a dostali jsme hlad), myslím někdy v půl 7.
Po celodenním rozvažování jsme se rozhodli zkusit kuchařské umění našich hostitelů a „dojít si“ na večeři. Usadili jsme se tedy na terase, koukali na jezero a objednali si kuře s chipsama (domácí hranolky), Bára rybu. Asi po 20 minutách nám paní přinesla talíře s nádherně vypadajícími kuřecími steaky a asi lžicí okečupovaných vřetýnek. Trochu jsme se podivili a ohradili se, že jsme si ale objednali chipsy, ale paní nás uklidnila, že to je v pořádku a vzápětí přinesla každému misku hranolek. Těstoviny tedy byly něco jako příloha – zvláštní, ale měli jsme docela hlad, tak jsme to zdlábli všechno bez řečí. Maso i ryba byly naprosto výborné.
Po večeři jsme chvíli trávili v pokoji, Bára potom šla spát a my ostatní do města, venku už se v těch 22 hodin dalo i dýchat. Zašli jsme si pro pití do oblíbeného malého supáčku, u zelinářů nakoupili víno a našli si jinou internetovou kavárnu, kde to švihalo a Petík mohl posílat fotky. Tam jsme strávili dvě hodiny, a pak se zase vrátili do našeho vzdáleného penzionku. Bára nespala, tak se chvíli kecalo v „holčičím“ pokoji, já jsem prala a pořád tam holkám proskakovala oknem na balkon. Spát jsme šli někdy v půl 2.

Příští ráno jsme se zase sešli na terase k snídani a při té příležitost s naplánovali výlet do jeskyně Zindan Cave, kam ale nejezdí žádné autobusy a ani dolmuše, a je to od města asi 30km. Zeptali jsme se paní domácí, jak se tam dá dostat a ona nám zavolala taxíkáře. Vyjednávání přes telefon bylo svěřeno Adéle, která se toho statečně chopila a několikrát odmítla nabízenou cenu, protože to na nás bylo moc (12, pak 10 lir/os.). Pak jsme se dohodli, že mu dáme maximálně 8 lir, on že to je málo, ale že přijede a domluvíme se. Skutečně byl asi za 10 minut tady a prý jestli jsme ready. My že ne a že mu můžem dát „jen“ těch 8 lir, on že v pohodě, a že na nás počká. Tak jsme se rychle sbalili a vyrazili. Bylo to celé trochu chaotické, ale hlavně, že jsme tam dojeli. Adéla jela v kufru a docela si lebedila, Káťa seděla vepředu a byla z taxíkáře nešťastná, protože pořád něco mlel anglicky a ona mu z nás rozuměla nejmíň. Na konci Eğirdiru jsme brali benzín a poznali jsme příjemnou novinku – bylo tam k dispozici zadarmo pití, pomerančové a višňové, chlazené, v míchačkách na ledovou tříšť. Obojí bylo dost sladké, ale osvěžující. Potom jsme pokračovali do hor, točili jsme se serpentýnami do kopce a z kopce, obdivovali skalnaté okolí města. Taxíkář nám nabízel ještě cestu na Canyon (jeden z několika okolních, bohužel už nevíme přesný název, nejpravděpodobněji Canyon) a do NP Kovada celkem za 20 lir za osobu, což je super, ale s ohledem na napjatý rozpočet některých členů expedice a slunce nemilosrdně pálící už od rána, s díky odmítáme. Kocháme se přírodou a zvědavě koukáme na shromáždění lidí v jedné vesničce, náš řidič se ptá policajta co se děje a překládá nám, že se tam stala nehoda, auto srazilo cyklistu. My měli z davů policajtů docela bobky, protože jsme zapomněli na pokoji ledvinku s pasy i dalšími doklady, takže já a Petík bychom se neměli v případě potřeby čím prokázat. To jsme koneckonců neměli ani při vstupu do jeskyně, a už se chystali platit dospělé 3 liry za vstup, ale taxíkář se dal do řeči s kluky, kteří vydávali „lístky“ (cár papíru s pár nápisy, kterým jsme nerozumněli, takže bůhví, co tam bylo:-) a prostě řekl „Tady jsem přivezl pět studentů.“ a my dostali lístek pro 5 studentů (tedy celkově za 5 lir).
Pokusili jsme se přelouskat anglickou naučnou tabuli, kde se psalo o jeskyni i o římském chrámu, který stával v jejím ústí, pak si nasadili opravdu slušivé žluté helmy a vyrazili samostatně na prohlídku. Už z dálky nás praštil do nosu neuvěřitelný smrad, který se těsně po vstupu do jeskyně zněkolikanásobil – vysoko u stropu sídlila kolonie netopýrů. Občas se některý proletěl mezi námi, a to jsme pak nadskakovali. Pokračovali jsme po betonovém chodníku, hlouběji do jeskyně začalo být vlhčeji, netopýři zmizeli a naopak se objevovaly okouzlující krasové útvary. Bylo tu snad všechno možné, na co si člověk vzpomene, stalaktity, stalagmity, stalagnáty, jezírka, „zubaté jeskyňky“, atd…. Občas jsme se museli trochu přikrčit, ale stále v rozumné míře, až na konci osvětlené části trasy (pro veřejnost je upraven asi 1 km cesty, zbylé asi 1,5 km jsou zatím nepřístupné, neosvětlené a bez chodníčku) jsme shrbeni prolezli k jakési kulaté jeskyni, která se táhla hodně do výšky a zeshora stékala po stěně voda. Celé to bylo osvětlené a prostě nádherné. Petíkovi se tu při návratu od jeskyně na chodník povedl zvláštní atletický prvek – skok do dálky s nárazem hlavy o strop, ale i díky helmě přežil v pořádku a mohli jsme se vrátit na denní světlo. Na konci jsme se ještě pokusili nahrát pískot netopýrů na mp3-many, udělali posledních pár fotek a vydali se s naším taxikářem zpět do města. Při loučení se nás ptal, kam jedeme dál, a když slyšel, že plánujeme Chiméru, doporučil nám Tree house camping (nebo-li kemp stromových domečků), o kterém jsme už četli i v průvodci a kam prý jezdí s manželkou na dovolenou a ubytování je stojí asi 10 lir.
Poobědvali jsme levný kebab u otogaru, s posezením v nedalekém parčíku s fontánkou, kam chodili okolosedící dědulové pít (my si troufli jenom umýt ruce). Maso bylo trochu nedodělané. Taky jsme si zjistili zítřejší autobusy do Antalye, první v 8:15, druhý – vhodný pro nás – v 9:45 (další myslím 10:30, pak 11 něco, atd…). Lístky jsme zatím nekupovali, kdybychom třeba ráno nestíhali, tak aby nám nepropadly, ale nakonec se ukázalo, že to byla trošku chybka. O tom ale jinde….
Na odpoledne jsme vyhlásili rozchod, nicméně do hotelu jsme ještě došli společně. Na chvíli jsme usnuli, ale my s Petíkem jsme se probrali, holky ne, tak jsme je nechali spát a vydali se sami na pláž. Přeci jen provozní teplota byla dnes už dávno mnohonásobně překročena, tak jsme museli svoje ubohá, uškvařená těla trochu zchladit. Nechali jsme si věci blízko u vody, protože jsme z ní nemínili vůbec vylézt, a celé odpoledne se vydrželi ráchat ve vodě jak kafe.
Kolem šesté jsme usoudili, že je čas vyrazit, protože jsme chtěli ještě na internet a koupit nějaké jídlo k večeři i na zítra. Po pár krocích po kamenité pláži nás zastavil pán, podávající nám z deky čaj, a tak jsme se na pozvání usadili u velmi početné turecké rodiny (3 sestry s manželama a dětma) a byli královsky pohoštěni. Dostali jsme oříšky, slunečnice, dýňová semínka, meruňky, melouna a samozřejmě neustále dolité skleničky čaje. Sympatické paní nás učily loupat slunečnicová semínka po tureckém způsobu (párkrát se jemně kousne a semínko zůstane na jazyku) a celá rodina z nás měla legraci, když nám to nešlo. Byli opravdu strašně milí, pohostinní a usměvaví, ale jeden problém nás trošku brzdil – jazyková bariéra. Bylo na nich úplně vidět, jak by si povídali, ale nevěděli jak, takže jsme se bavili jen o věcech, které šlo vyjádřit rukama nohama a byla aspoň sranda. Trochu se nám pokusila pomoct 16-letá dcera (mimochodem hrozně pěkná holka, její sestry a sestřenice už tak hezké nebyly:-), která se učila angličtinu, ale uměla jenom strašně málo slovíček, takže i tato domluva byla složitější (i když aspoň jsme se občas pochopily, na rozdíl od komunikace v turečtině). Navzdory jazykové bariéře jsme u nich strávili skoro dvě hodiny a stejně jako všichni ostatní se nechali obveselovat nejmladším potomkem – asi 4-letou roztomilou dcerkou. Potom jsme si vyměnili adresy (boužel neměli internet, takže jenom poštovní – v těch tureckých se absolutně nedá vyznat!) a byli pozváni k nim, do Isparty, udělali si společné foto, s mnoha díky se rozloučili a šli jsme dál. Po pár krocích nás ještě dohonily starší dcery (3) a chtěly ještě jednu fotku jenom ony a my. Bylo to hrozně milé. Slíbili jsme pak, že jim fotky pošleme, ale trochu jsme se báli, co z nich vyleze, neboť ke společnému focení jsme se dostali až za šera.
Došli jsme zase do centra a vydali se nejdřív něco nakoupit do osvědčené sámošky, kde jsme potkali Ádu. Ta jediná se z holek trochu vzpamatovala a neprospala celé odpoledne i večer. Společně jsme šli potom ještě na internet, poslali pár fotek a napsali nějaký ten článek, jenom Petíkovi se nějak pohnuli střeva a jelikož tady záchod nebyl, musel si domluvit přerušení počítání internetu a běžel na autobusák. To samé se opakovalo ještě těsně před odchodem, ale do rána se mu udělalo dobře. Zpátky do penzionu jsme přišli asi v půl 11, já ještě něco přeprala, Petík si chtěl popovídat s holkama, když jsme se celé odpoledne neviděli, což se nelíbilo Báře, které bylo prospaných 12 hodin málo a vyžadovala klid pro pokračování v této bohulibé činnosti. Kolektivně jsme se uložili někdy v půl 2.

---