Budíček jsme si dali na naše poměry časný, abychom stihli zabalit a absolvovat dlouhou cestu na otogar. Proběhlo balení, poslední hygiena a praní, Petík obstaral placení a to se tentokrát obešlo bez problémů, přesně tak, jak jsme si to sami spočítali. V 8:45 jsme se rozloučili a vyrazili, a už teď bylo vedro. Když jsme přišli na autobusák, čekalo nás nepříjemné překvapení – autobus v 9:45 byl už plný. Další jel v 10:30 a i tam se špatně hledala místa – chlapík pořád někam volal, až nám nakonec vydal lístek se 4 místy a slovy, že páté je na private place – místě pro stewarda. Do Antalye nás stála jízdenka každého 10 lir.

Počkali jsme si tedy na autobus a koupili max max (zmrzlina Max, ale nějaká vylepšená), a pak už nasedli a koukali po rozpálené krajině. Stewardovi zasedla místo Bára, ale byla ráda, řidič jí tam foukal klimošku jak ona chtěla. Projížděli jsme zvláštními kraji, z hor a skal jsme se postupně přemístili na středomořské pobřeží, o pár set metrů níž. Teplota výrazně stoupla a uvědomovali jsme si to hlavně při jízdě do kopce, kdy vypli klimošku. Steward vypadal pomalu mladší než my, nabízel nejdřív vodu, pak i colu, a my s Petíkem jsme ukořistili bábovičku, kterou předešlí cestující zapomněli na stolku u našeho sedadla. Průjezd Antalyí k nádraží byl neuvěřitelně dlouhý a také jsme viděli vedle sebe bohaté vilové čtvrti i polorozpadlé garáže ověšené šňůrami na prádlo.

Autobusový terminál byl zážitek sám o sobě. Dvě velké haly, jedna pro dálkové autobusy, jedna pro „místní“, mezi nimi parkoviště a zastávka MHD. Především nás ale hned po výstupu praštilo naprosto šílené vedro, srovnatelné snad jenom s Vanem. Zhroutili jsme se na nejbližší lavičku a snažili se trochu aklimatizovat. Já s Petíkem jsme vyrazili na obhlídku, abychom našli autobus do centra, což nám dalo trochu zabrat, ale aspoň jsme objevili také funkční úschovnu. Zabalili jsme si „mrtvé děti“ (malé batůžky do města) a bágly uložili za 2 liry/den. Potom jsme nasedli na autobus MHD, cesta nás stála po 1 liře, mačkali jsme se pod klimoškou a sledovali tureckou televizi. Řidič uměl anglicky a byl moc milý, nakonec nám poradil kde nejlíp vystoupit a kam se jít hlavně podívat.

Vystoupili jsme na velké ulici, prostředkem se táhla alej palem, což nás naprosto uneslo a museli jsme fotit ze všech možných stran a úhlů. Byla to jedna z nejturističtějších tříd, takže nás všude lákali do restaurací a na kebab, dostali jsme ochutnat kuřecí i jehněčí kebab, ale touto dobou už se nám začínalo zdát o bramborách a českém jídelníčku a i turistické ceny pro nás byly příliš vysoko. Přeci jen Antalye už je součástí tzv. turecké riviery, kam se jezdí nejvíc cizinců rekreovat k moři a utrácet za dovolenou. Bára se rozhodla, že teď hned si musí nechat vypálit fotky, tak jsme zalezli do nejbližšího fotoobchodu, ona tam řešila hrozně dlouho nějaký problém z kartou a my ostatní jsme se přetlačovali ve vchodu, pod super klimatizací, až z nás prodejci měli legraci. Bára vyplázla nekřesťanských 7 lir a pokračovali jsme dál. Vydali jsme se směrem z kopce, úzkými uličkami plnými obchodníků, obchůdků a stánků s všemožným zbožím a suvenýry (hlavně hadry, což bylo něco pro nás ženský). Vylezli jsme ve starém (dnes především turisticky výletním) přístavišti, opět se nás ze všech lodí snažili zlanařit na vyhlídkovou plavbu. Většinou se cena pohybovala kolem 20 lir/osobu na hodinovou plavbu. Prošli jsme si celou marínu, až na konec mola, odkud jsme sledovali tankování u benzínky pro lodi nebo vodopád vytékající z města a padající do moře asi z 10-ti metrové skály. Po krátké poradě přehřátých mozků jsme usoudili, že peněz je dost a zážitků ještě pořád málo, tak trochu upustíme kohoutky a lodičkou se svezem. Stálo nás to trochu smlouvání, ale opět zvítězila naše výhoda pěti lidí a dostali jsme se na 10 lir za každého a měli jsme jachtičku jenom sami pro sebe. Jenom kapitán byl takový nabučený nemluva, asi čekal, že si ještě koupíme nějaké pití, nebo něco, nebo se možná těšil, až si řeknem o koupání a svlíknem se do plavek (což by v našem případě bylo mnohem zajímavější, neboť jsme sebou plavky neměli), nevim … prostě byl takovej divnej, navíc podle našeho názoru dost nalitej. Během plavby si chytal na vlasec ryby (nic nechytil) a loď nechával lodí, takže jsme většinou nabírali kurz směr Egypt, než mu to došlo a zas otočil „volantem“. Nejdřív nás zavezl podívat se na jeskyni v útesu pod městem, potom velmi zblízka na vodopád, a pak podél skalnatého pobřeží s různými útvary a zpátky. Oblezli jsme celou loď a usadili se na „střeše“, kde to nejvíc houpalo (což nadchlo Adélu a Báru), ale taky jsme s to nejlíp vychutnali. Prostě paráda. Kapitán měl hodinu pečlivě odměřenou, obzvlášť, když jsme jeho nabídku na koupací pauzu odmítli (a pak si to nejednou vyčítali). Po hodině houpání na vlnách nám bylo na pevnině opravdu divně, ale hlavně pořád šílené vedro. Trhovými uličkami jsme se vrátili na velkou hlavní ulici, zastavili se na vyhlídce na přístav, podle instrukcí místního mladíka ochutnali plané fíky a osvěžili se dvěma deckami čerstvé pomerančové šťávy za 1 liru. Potom už jsme se stočili směr nádraží, ale navštívili jsme ještě sámošku s povědomým názvem Makro, s tím naším to ale nemělo nic společného. Při nástupu do autobusu jsme opět zaplatili paušální 1 liru a zazubili se na sebe navzájem s řidičem, protože to byl ten samý, co nás vezl do centra.

Na nádraží jsme si vyzvedli batohy a já s Petíkem jsme se po složitém obíhání postarali o lístky do vesnice Cirali u středomořského pobřeží, nejbližší vesnice k Chiméře – plamenům šlehajícím samovolně ze skály. I na přepážce, řidič minibusu nás přesvědčovali, že se opravdu z té hlavná zahybá a zajíždí až do Cirali, ale samozřejmě jsme po hodině a půl jízdy (za 5 lir/os.) byli vyhozeni na odbočce, odkud je to do Cirali ještě 7 km, podle průvodce do brutálního kopce (to nám přišlo trochu divné, a taky bylo, protože tam jsme byli nahoře, tudíž k moři jsme museli sestoupat). Hned se k nám přiřítil dolmušák (že bychom byli předem ohlášeni?) a že prej za 4 liry/os. Vysmáli jsme se mu a řekli, že půjdem pěšky a on docela koukal, to tu asi moc neznají.

Hodně dlouho jsme šli z prudkého kopce, dokonce tolik, že Petík se při oslnění protijedoucím autem sklátil a odkutálel kousek po zemi. Druhá zhruba půlka byla po rovině a celou dobu samozřejmě po silnici. Asi v 11 jsme hodili sicnu na sympatické odbočce a uvařili si večeři, pak si holky schruply a čekali jsme na rozumnější teplotu. Ta nastala někdy kolem jedné hodiny, tak jsme se osedlali a vyrazili dál. Nocí, potmě se šlapalo docela dobře, do kopce jsme nešli ani jednou. Do Cirali jsme dorazili někdy před 4 ranní, a zjistili, že to je vesnice jenom z chat, chalup, kempů, penzionů a hotelů. Vymotali jsme mezi nimi až na pláž, a tam si taky ustlali, jenom tak na karimatkách.

---