To, co se dělo na autobusovém nádraží v Denizli bylo tak složité a obšírné, že to musím vylíčit celé, aby čtenář vůbec pochopil, o co šlo. Původní a hlavní myšlenka byla jednoduchá – co nejdříve a co nejlevněji se dostat do Pamukkale, městečka vzdáleného asi 20 km, nad kterým se tyčí bělostné vápencové terasy stejného jména, jeden ze zázraků Turecka. Největší důvěru jsme vložili do společnosti, která nás sem dovezla a šli se zeptat mladíka na „pobočce“ (kancelář v hale nádraží, zde byl kupodivu malý otogar a sídla jen asi 4 společností). Dostali jsme nabídku: dolmuš za 2,50 lir/os., ale první jede v 6:30, nebo taxík hned, ovšem za 50 lir/sk. Taxík jsme odmítli a přemýšleli, co dál, jak se tam dostat dřív, abychom se vyhnuli nepříjemným davům turistů. Tu nám chlapík z cestovky nabídl, že za půlhodiny sem přijede jeho „kamarád“, přiveze turisty z Pamukkale, co jedou do Kappadokie, a že by nás tam zadarmo vzal. A jen tak mimochodem dodal, že má v Pamukkale ** hotel, s cenou 10 lir/os./noc. Já jsem ho několikrát ujistila, že se tam nehodláme ubytovávat, a on stále zůstával u myšlenky bezplatného odvozu, tak jsme si řekli, že uvidíme, co z toho bude. Nebylo z toho nic – „kamarád“ přijel skoro za hodinu a když slyšel, že odtud chceme jet vlakem (vlakové nádraží je přes ulici, tak jsme tam mezitím došli s Petíkem zjistit spoj a dopadlo to dobře – v 15:15 nám jel vlak do Selçuku za 5,25 lir/os. na studenta, 6,50 za dospělého), řekl, že nás v žádném případě nevezme, že je od autobusové společnosti a má dost jiných turistů. Česky jsme pronesli na jeho adresu několik peprných slov a snažili se tvářit, že je nám to vlastně úplně jedno. Vydali jsme se tedy koupit lístek na tu dolmuš, což vůbec nemusel být problém, kdyby nám někdo vysvětlil hned, že městské dolmuše jezdí z jiného parkoviště než dálkové autobusy a dolmuše cestovek. Byla tam prostě dvě velká parkoviště, ale nás nenapadlo, že to funguje de facto jako dvě nádraží. Teprve když jsme podle pokynů asi 5 různých lidí, kterých jsme se ptali (mimochodem každý, včetně úlisného mladíka z cestovky, nám řekl jiný čas odjezdu první dolmuše), našli správné nástupiště, všimli jsme si, že jsou všechna označena docela velkými cedulemi, kam všude se odtud jezdí. Ach jo. Lístek se samozřejmě kupoval u řidiče, stál oficielně 1,50 lir/os., nás s Péťou 1,75, protože nám špatně vrátil. Dolmuš, nebo spíš menší autobus, jel nakonec v 7, přičemž v půl 7 našla Katka úschovnu, o které náš milý chlapík z cestovky taky tvrdil, že tu není (to znamená, že na jediný dotaz nám neodpověděl správně – byl tak zlomyslný nebo tak hloupý?). Stála 2,50 liry/bágl na celý den (myslím). Balení bylo trochu stresovité, jelikož autobus přijel už ve třičtvrtě, ale nasedli jsme v pohodě, vyšnečili se z města a po půl 8 už vystupovali v Pamukkale. Potkali jsme tam toho zlejška s hotelem co nás sem nechtěl odvézt. Prošli jsme asi dvěma uličkami a byli na konci města, před námi se zvedal bílý kopec, obalený travertinem. Pod ním se stavěl asi nějaký park, zavlažovaná tráva a jezírka různých tvarů.

My se pustili po široké cestě nahoru, skoro na začátku zaplatili každý 5 lir za vstup (což nám nepřišlo tak strašné, oproti tomu, co jsme četli průvodci a slyšeli v Čechách) a po pár metrech se museli zout. Po travertinu se totiž musí dneska už jen bosky, neboť byl v minulosti značně poškozený, respektive hotely na kopci braly vodu z minerálních pramenů, až jezírka téměř vyschla. Musela tedy zasáhnout vláda a nařídit zrušení hotelů. Zároveň se dnes tok vody nahoře reguluje a pouští vždy jen některým směrem, takže například ráno jsme stoupali skoro celou dobu tekoucí vodou, kdežto odpoledne už tekla jen malým korýtkem, hlavní tok byl namířen do postranních jezírek.
Chůze po travertinu, který vypadal jako sníh, byla většinou příjemná, voda celkem teplá, ale ještě nás zvládala chladit ve svitu slunce, které už zase nabíralo na síle. Lidí bylo jen sem tam pár. Vylezli jsme kopec a byli trošku zklamaní, protože to bylo z Pamukkale všechno. Obuli jsme se, usadili na lavičce a holky se pustily do snídaně, já společně s několika toulavými psy přihlížela a Petík šel na prohlídku památek antického města Hierapolis, které se rozkládají v těsném sousedství Pamukkale (přišlo mu líto času, kdy tu není tolik lidí). Postupem času a různými cestami jsme se všichni sešli mezi starověkými ruinami, ale lidí opravdu znatelně přibylo (hlavně ze zájezdových autobusů, které sem vozí turisty od časného rána). Památky nás však uchvátily, možná proto, že byly první svého druhu, co jsme na naší cestě viděli. Hierapolis má jedno nej, a sice nekropoli, která se táhne 2 km od města a je největší v celé Malé Asii (tvrdí průvodce). Jinak tu byly k vidění různé sloupy, zbytky budov, všechno celkem pěkně popsané v několika jazycích. Zlatým hřebem se pak stal amfiteátr se starověkou kapacitou 10 000 diváků, současnou pak 7000, protože je stále využíván. Dojem možná trochu kazili pracující archeologové a kvůli nim některé nepřístupné části, a možná poněkud necitlivě zrestaurované části pódia, ale i tak to bylo nádherné, úplně na člověka dýchají ta staletí:-)

Cesta dolů opět po bílém travertinu byla taková roztroušená, neboť se poněkud rozešly naše priority, ale určitě jsme měli za sebou jeden z nezapomenutelných zážitků. V městečku jsme si koupili nějaké to pití a počkali si na autobus, tentokrát už dost narvaný, ale stále za 1,50 lir. Já jsem brzo usnula, protože tam bylo děsné vedro a bolely mě spálené nohy (už jste si někdy spálili holeně?). V Denizli jsme vyzvedli bágly a přesunuli se na vlakové nádraží. Nejdřív Petík sám (což mu vyhovovalo nejvíc, aspoň na chvíli si odpočinout od slepičárny:-), a pak i holky se vydali na nákup. Všichni jsme se bohatě zásobovali výborným vínem a Petík objevil novou, rozumně drahou a vydatnou stravu – grilované kuře (s pitím a pytlem vína ho nákup stál 8 lir). Najedli jsme se, koupili lístky do Selçuku a při čekání na vlak řešili finance a rozpočty.

Vlak zde, na západě, kde se pohybuje nejvíce turistů, byl jedním slovem otřesný. Taková stará herka, kovová okna byla tak rozpálená, že se skoro nedala otevřít, a když už se nám to povedlo, tak se sama zavírala. O klimošce jsme si mohli nechat jenom zdát, a tak jediné, jak se dala cesta aspoň trochu ve zdraví přežít, bylo trávit jí u otevřených dveří nebo zaspat.

Do Selçuku jsme dorazili před sedmou a čekalo nás příjemné překvapení. Bylo to sice poměrně turistické, ale i tak klidné, čisté, usměvavé mestečko. Hned před nádražím stojí zbytek vysokého akvaduktu a na všech sloupech mají hnízdo čápi. Tam nás také okamžitě odchytil hoteliér s letákama, kde měl pokoje za 6-15 €. Poděkovali jsme mu za nabídku, vzali si letáky a řekli si, že se tam půjdem podívat až teprve jestli nenajdem něco lepšího. O kus dál nás odchytila nějaká babka (cca 50 let, velmi upravená), že prej jestli nesháníme hotel, my že jo, a už jela. Dozvěděli jsme se, že je to Italka (podle toho také měla vyřídilku) a bydlí tu v hotelu Paris, kousek od centra, za 15 lir na 2-lůžkovém pokoji, ale prý tam zahlídla i 4-lůžkáč, že by se dala jedn apostel přidat….. No řekli jsme si, že za zkoušku nic nedáme a šli se tam s ní podívat. Byl to docela luxusní hotel a naše Taliánka zřejmě „známá firma“, smlouvala tam za nás s recepčním. Dostali jsme se na 15 lir se snídaní, internetem a odvozem na Efez, což nás nahlodalo tolik, abychom se šli podívat na pokoj. Opravdu to byl 4-lůžkáč, ale Báře se Taliánka tak zalíbila, že byla ochotná jít spát k ní, na druhou noc, kdy ona odjížděla, by nám tam pak strčili postel, což si teda nikdo z nás nedovedl představit. Šel s náma i zvláštní chlapík, o kterém jsme si původně mysleli, že patří k personálu, ale pak z něj vylezlo, že jako v podstatě patří k jinému hotelu a že nám pomůže tady usmlouvat cenu 10 lir a když ne, tak nám jí dá v tom jeho hotýlku. Úžasný. Nechal nás čekat v pokoji (jelikož byl ve 4. patře, tak jsme mu byli celkem vděční) a za chvíli se vrátil, že to máme zařízené za 10 lir. Prostě paráda!!!

Pokojík byl celkem malý, tak akorát na ty 4 postele a něco málo skříněk, po odložení báglů se tam nedalo hnout, ale koneckonců pokoj není na hýbání:-) Koupelna se záchodem byla samozřejmě na pokoji a jako bonus jsme měli balkónek. Na něm stál ten klasický zahradní stolek a dvě židle a ještě takové malé stoličky. Bylo úžasné si tam takhle v podvečer sednout a pozorovat život tureckých rodin v protějších barákách, protože se tady žilo hlavně na balkonech. Chvíli jsme vydechli a kochali se naším novým „bytečkem“, a někdy po půl 8, když zapadlo slunce, jsme se vydali do města, hlavně pro melouna. Kousíček od hotelu jsme objevili BIM – osvědčený diskont, takže bylo jasné, že hlady neumřem. Prolezli jsme několik uliček a seznámili se s mladým prodavačem koberců, který nemohl pochopit Petíkův harém a pořád chtěl měnit (ve vtipu – aspoň doufáme – že mu najde pěknou Turkyni za některou z nás), ale pomohl nám najít a levně koupit melouna (staré známé ceny pro místní a ne pro turisty:-), a pak se nechal i lehce rozloučit (což u Turků nebylo moc časté). Petíkovi se mezitím udělalo zle a musel zaběhnout do nejbližší restaurace, kam ho prý ochotně pustili, ale on ve spěchu vlezl na dámský, takže trochu trapas:-) S 5-kilovým melounem jsme se plížili do hotelu, ale v celé ulici nešel proud a byla tma jak v pytli. Usadili jsme se za zahrádce ke svíčce, ale Peťovi bylo pořád špatně, tak se se svítícím mobilem vyškrábal do pokoje na záchod. My jsme dostali na ukrácení chvíle 2 deci červeného a já se pak pokusila vyjít nahoru, což se mi povedlo až na druhý pokus, když jsem se mezitím vrátila pro svíčku. Pak už ale za chvíli rozsvítili, my se všichni konečně pořádně umyli od soli a šlo se spát.

---