Ráno bylo trochu poznamenané ponorkou táhnoucí se už od večera, nicméně jsme si užili hotelovou snídani – tradiční turecká, i když na hotelové poměry chudší – vajíčko, kousek sýra, pár plátků rajčat a okurky, ekmek, máslíčka, marmelády a medíky. No a samozřejmě čaj nebo kafe. Jedli jsme do 9, načež jsme se sbalili, že se vyrazíme podívat na Efez, a vtipálek z personálu nám oznámil, že momentálně jsou všechna auta obsazená a může nás odvézt nejdříve v 10. To se rozhodně neslučovalo s našimi plány – chtěli jsme tam být co nejdříve a vyhnout se tak největším davům a horku. Petík se naštval a řekl, že za hodinu ujde ty 3 km na Efez pěšky a že odchází. Následovalo mírné dusno, kdy jsme se nezvládli tak úplně zkoordinovat dohromady, nicméně vše skončilo odvozem podle našeho přání – holky ukecaly toho chlapíka, co nám včera pomáhal smlouvat o pokoj a ten nás prostě nabral a jeli jsme.

Na Efezu už byli lidi, ale pořád to celkem šlo. Vyplázli jsme každý 10 lir (nejsou tady studentské slevy) a vydali se vstříc antice, nebo aspoň tomu, co z ní zbylo. Prohlédli jsme si parlament, pozůstatky několika chrámů, z nichž Artemidin chrám je sedmým divem světa, navštívili sousedící lázně, nevěstinec a latríny (kde jsem málem přišla o foťák), obdivovali neuvěřitelné rozměry amfiteátru (údajně o 20 000 místech) a samozřejmě se nejdéle zdrželi u nejznámější efezské památky – Celsovy knihovny. Průčelí, které z ní zbylo, je úžasně zachovalé a úplně na vás dýchají ta staletí (dokud si v průvodci nepřečtete, že všechny sochy v Efezu jsou duplikáty, orignály je možné vidět v Selčuckém národopisném muzeu:-). Tím ale prohlídka nekončila, ještě jsme si prošli kus Via Mare, široké dlážděné cesty, po které se ve starověku chodilo až do přístavu k moři a byla lemována typickými malými obchůdky. O kus dál (asi kilometr po prašné cestě) jsme si prohlédli pro změnu křesťanskou památku – kostel Panny Marie (doufám, že se nepletu). Katka tu málem šlápla na hada a Adéla našla krásného gekona těsně před tím, než byla obětována na kamenné obětní míse:-) Z celého areálu jsme vycházeli někdy v půl 1, rozhodli jsme se, že zpátky do Selčuku už opravdu půjdeme po svých. Nejdřív jsme ušli asi kilometr po odbočkové silnici, a pak se napojili na hlavní tah ze Selčuku po pobřeží. Podél něj se táhne krásná alej a chodníček. Také je vedle silnice skoro celou dobu obrovský sad broskví, ale nějak jsme si přes plot netroufli.

Městečkem jsme jenom proletěli, v hotelu si co nejrychleji sbalili věci na koupání a vydali se k Egejskému moři. S recepčními jsme konzultovali, na kterou pláž jet, ale nic plodného jsme se nedozvěděli, akorát jednu nám rozmlouvali, že tam prý chodí Kurdi!!! Po našich zkušenostech s tímto v podstatě mírumilovným nárůdkem jsme se jenom usmáli a vyrazili. U stánkařů před hotelem jsme nakoupili ovoce (broskve a víno), Petík ještě skočil do BIMu pro pití, zmrzku a pytel slunečnicových semínek a učili jsme je holky louskat jako Turci. Na otogaru nám chlapík sice prodal lístky na dolmuš (2 liry do Pamuçaku), ale museli jsme čekat až se celá zaplní. A ještě jsme museli dát napít nějakému kamarádovi toho prodávajícího dědka, když nastavil kelímek k mojí flašce. Moc se mi to nelíbilo, ale co, jeden kelímek mě neubyde:-) Čekání i samotnou jízdu jsme si krátili chroustáním slunečnic a učením se toho správného tureckého způsobu, kdy do toho 2-3x kousnou a mají semínko na jazyku. Po celkem bláznivé, ale naštěstí krátké jízdě jsme zmateně vystoupili u nějakého hotelu, ještě před samotným městečkem Pamuçakem, prostě podle šipky BEACH. Prošli jsme jakoby kolem vrátnice hotelu a pokračovali ještě kolem nějakých domků a byli na pláži. Písek strašně pálil, tak jsme se rychle svlíkli a naskákali do moře, které tu ale bylo dost špinavé. Navzdory tomu tu plavala hejna rybiček (ale tentokrát jenom koukaly, nekousaly) a našli jsme zase úplně jiné mušle. Nejdřív v ruce, a pak na létajícím talíři si Petík choval zoologickou zahrádku, ale tomu ráčkovi se to asi moc nelíbilo. V krátkých přestávkách, kdy jsme vylézali z vody (kromě Báry, která asi po 10 minutách prohlásila, že je jí zima a šla se válet na ručník), jsme zchroupali zbytek slunečnic a už nám to docela začalo jít.

Asi v půl 6 jsme definitivně uschli, oblékli se a vrátili se na křižovatku, kde seděl mimojiné ten chlapík, co nám v Selčuku prodával lístky, a za chvíli jsme nasedli na dolmuš z Pamuçaku. Perfektně jsme si vymysleli večeři – grilované kuře s bramborama, a tak jsme se vydali ještě po městě. Objevili jsme kuřata za 7 lir, zavřenou poštu a zavírající banku, které jsme sháněli kvůli směně, a nakoupili si pohledy za 0,25 lir/ks. Na nádraží jsme si zjistili, že vlak nám zítra jede buď v 8:33, nebo ve 12:12, a pak v jednom zlatnictví konečně směnili (tedy momentálně nejchudší Bára a Katka). Koupili jsme melouna za 1,50 lir a brambory (1kg za 1 liru) a vrátili se do hotelu. Domluvili jsme se, že nám tam nebudou přidávat 5. postel (ani jsme si neuměli představit, kam by jí dali), že se bohatě smrskneme na ty 4. Pak jsme se pustili do loupání a balkonového vaření brambor, a když se to chýlilo, Petík s Katkou došli pro grilovaná kuřátka (a já jsem ještě dodatečně k svátku dostala tričko, protože zrovna ten večer se konal na náměstíčku před hotelem velký trh). Evropská večeře na tureckém balkoně byla prostě úžasná!

Po večeři se Bára, a později i ostatní vydali vyzkoušet místní hotelový internet, který jsme měli v ceně, a já jsem se zatím marně snažila umýt hygitašku, do které mi vytekl celý šampon. Z netu se vrátili znechucení, že byl pomalý, furt se sekal a počítače byly do šrotu. Potom už jsme se postupně umyli a odsolili a stejně tak poooostupně uléhali.

---