Ráno jsme se do 8 hodin vykopali a šli na snídani. Byla stejná jako včera, jen personál byl jak po flámu – pomalí, naše objednávky pletli a Báře by bez připomenutí snídani asi ani nepřinesli. Po jídle jsme zabalili a před půl 11 (check-out) odešli. O placení se postaral Petík, prý bylo všechno bez problémů, za dohodnutých 10 lir. Nakoupili jsme ještě nějaké jídlo v BIMu a přesunuli se na nádraží. Tam jsme si koupili za 2,25 lir/os. studentské lístky do Izmiru a čekali do 12:12 na vlak, rozebírajíc vážná témata rodiče, studia, stěhování, atd…
a přitom jsme sledovali železničáře, co pracovali na kolejích a z legrace se polévali vodou z hadice.

V půl 1 se konečně dokodrcal vlak – stejná hrůza jako ten, se kterým jsme přijeli, navíc narvaný až po střechu. Hodili jsme bágly nahoru a usídlili se u otevřených dveří, kde se i přes přelidněnost dalo trochu existovat. Vlak nás vyplivl ve stanici Gaziemir na Izmirském předměstí, protože dál se trať opravovala. Mírně chaoticky jsme přestoupili na náhradní autobusovou dopravu a jeli do centra, na hlavní nádraží Basmane. Když jsme viděli styl jízdy našeho řidiče, mysleli jsme, že tam nemůžeme nikdy dojet živí. Naštěstí jsme dojeli a hned si hleděli sehnat další vlak. Bohužel toto nádraží bylo díky výluce naprosto odříznuté a jakýkoliv spoj dál se hledal dost těžko. Navíc Marmara Expres, kterým jsme se chtěli dostat podél moře do Bandirmy, byl úplně zrušen. Jedna paní pokladní ale mluvila anglicky a se vším nám poradila, i když na pohled vypadala nepříjemně. Dozvěděli jsme se tedy, že v 18:25 nám jede spoj do Balikeşiru. Tam jsme se museli podívat, jestli jede nějaký vlak z vedlejší trati (scházejí se tam dvě), nebo popojet autobusem, což už by nebylo tak daleko, takže by to šlo. Koupili jsme lístky za 4,75 lir/os.-student a čekali do večera. Petr s Adélou se vydali do útrob třetího největšího města Turecka hledat směnárnu a vrátili se s lirami ze směnárny Ferda, s nevýhodným kurzem 1,845 (70€ = 129,15 YTL). Potkali přitom internetovou kavárnu také s vyšší cenou – 1,50 liry/hod, ale na víc než hodinu jsme tam zalezli a poslali aspoň nějaké zprávy domů a na stránky. Potom jsme se usadili v čekárně nádraží a pro změnu Petr s Katkou šli ulovit něco k snědku. Poprvé vyzkoušeli lokantu a byli jsme všichni nadšeni (až na Báru, ta by si dala místo brambor rýži a přišlo jí to málo slané a kořeněné) – každému přinesli tácek se dvěma kuřecími stehny v omáčce a k tomu dohromady – prý jako bonus - misku zeleninového salátu. Každého to stálo 3,5 liry a byli jsme narvaní.

Po šesté hodině jsme nasedli na náhradní autobusovou dopravu (po ukázání lístků nám policajt na nádraží ochotně poradil, na který autobus máme jít) a absolvovali okružní jízdu Izmirem. Teprve teď jsme si uvědomili, jak je toto město obrovské. Projížděli jsme jím skoro hodinu, až nás autobus vyhodil na malém nádražíčku Çigli, kde jsme konečně přestoupili do klimatizovaného vlaku. Tentokrát jsme měli lístky i s místenkama, takže jsme byli úplně v klidu a užívali si ten komfort, Bára se vzpamatovávala ze zklamání, že před vlakem nechytila zajíce:-) Ještě nějakou dobu jsme tu stáli, ale před osmou definitivně vyjeli na sever, blíž k Istanbulu i konci naší cesty…
Chvíli jsme ve vlaku kecali, ale pak postupně vytuhli. Před půlnocí jsme přijeli do Balikeşiru, průvodčí-policajt nás vzbudil, abychom vystoupili. Hodili jsme batohy do čekárny a seděli venku, protože bylo strašné vedro. Snědli jsme melouna, kterého jsme táhli už ze Selçuku a kterého nám jeden z nádražáků nakrájel po tureckém způsobu (což nám na dlabání lžícemi vůbec nevyhovovalo:-). Na několik dotazů jsme se dozvěděli, že vlak samozřejmě žádný nejede, takže musíme ve 3:30 odjet MHD na terminal, a odtud dál autobusem. Nějak jsme ten čas prokecali, průběžně jsme odcházeli čůrat na nedalekou benzínku PO, protože jsme odmítli platit 0,5 liry na nádraží, a po třetí se přesunuli na nádraží městských autobusů, které se rozkládalo hned před nádražím vlakovým. Ve 3:30 jel skutečně autobus na terminal, stálo nás to každého 1 liru. Autobusový terminal byl ohromný, krásně čistý a v tuhle hodinu dost mrtvý. I tak nás ale hned po výstupu z autobusu odchytil chlapík ze společnosti Uludağ a po krátké konzultaci nám prodal lístky do Bandirmy za 8 lir/os. Autobus jel až v 5, tak jsme se plácli do jednoho z mnoha koutů nádraží, pospávali, dohadovali se a dopisovali deníky. Bandirma je podle průvodce nejhnusnější turecké město, tak jsme byli docela zvědaví, i když jsme jí měli jen projíždět. Mě upoutal velký teploměr nad východem z nádraží – bylo na něm 35°C a já si říkala, jestli je rozbitý a ukazuje denní teplotu, nebo my už jsme tak otupení, že nás 35°C ve 4 ráno nemůže rozházet. Asi spíš to druhé.
Ve 4:45 jsme se šli naložit a v pět opravdu vyjeli. Celou cestu (asi 100km) jsme prospali, ani nevím, jestli se něco roznášelo. V Bandirmě jsme byli ve spěchu vyhozeni a po vyslovení našeho dalšího cíle – Erdeku - opět naloženi do dalšího autobusu, tentokrát od Metra. Od stewarda jsme dostali vodu a chtěl i zaplatit (15 lir/všichni), ale nějak se nedokázal vyžvejknout, tak zatím nic nedostal. Do Erdeku jsme jeli ani ne půl hodiny, celou dobu podél Marmarského moře, nicméně pobřeží bylo opravdu dost odpudivé – všude samé továrny, fabriky, kotvící tankery a velké rybářské lodě. Po výstupu v Erdeku se nám nepovedlo utéct včas, byli jsme odchyceni jiným stewardem a skásnuti o 15 lir (jen pro informaci: byli jsme připraveni za cestu normálně zaplatit, ale tak jako tak byla cena přemrštěná a když by byla možnost placení se vyhnout …..). Pak šli všichni kromě mě za 0,50 liry na WC a holky tam strávily půlhodiny. My jsme s Petíkem zatím obhlíželi okolí a hledali něco chlazeného k pití, pokudmožno ne colu a ne fantu, které pijeme celé léto…

Když nás konečně holky dohnaly, vydali jsme se společně do přístavu, zakoupili lístky na trajekt na ostrov Marmara (6 lir/os., studenty uznávají jenom turecké), pak něco k zakousnutí (skvělé pečívka) a čekali na 10. hodinu, až pojede trajekt.

---