Po 10.-té jsme se tedy s hromadou dalších lidí nalodili, ale nebylo to bez problémů. Nejdřív jsme se logicky vydali na nejvyšší palubu, kde byly také rozmístěné židle (takováta plastová zahradní křesla). Ještě než jsme se stihli usadit, byl u nás ramenatý námořník, že tam s batohama rozhodně být nemůžeme, ať si je jdeme odložit do „zavazadlového prostoru“, což bylo místo na nástupní palubě, za parkujícími auty, a zavazadlové bylo jen proto, že tam prostě lidi naházeli kufry, aby se s nimi nemuseli tahat nahoru. Vůbec se nám nelíbilo nechat je tam jen tak bez dozoru, tak jsme se utábořili mezi patry, u výlezu na příď, a kolemjdoucími byli sledováni jako největší santusáci (ale na to už jsme zvyklí). Ani námořník nic nenamítal, takže to bylo definitivně posvěcené. Během plavby jsme zažívali různé pocity, ale především její většinu trávili venku na přídi. Sice tam foukalo, ale mnohem míň houpalo, než uvnitř, a kromě toho jsme pluli kolem nádherné krajiny, takže bylo i na co koukat. Myslím, že jsme dvakrát stavěli, a pak už jsme se vymotali mezi ostrůvky a vypluli na volné moře (v rámci možností uzavřeného Marmarského moře:-). To byla teprve houpačka. Zkušený mořeplavec by byl v klidu, ale my suchozemci jsme na ty dvoumetrové vlny docela koukali. Jediná Katka byla nadšená, jak to pěkně houpe a holky jí občas už méně přesvědčivě přizvukovaly, ale já už se těšila na pevninu. Co nás ale zaujalo všechny na celou cestu, bylo sledování obřích medůz. Byly většinou bílo-fialové, takže jsme je těsně pod hladinou krásně viděli a chovali jsme se trochu jako malé děti v zoologické: Jéé támhle! A támhle další!... Alespoň v porovnání s ostatními cestujícími, kteří tudy asi jezdí denně a nemohlo je nic vyvést z míry.

Když jsme viděli na zastávkách, jak krátký byl čas mezi příjezdem a odjezdem, byli jsme při výstupu trochu vystresovaní a nastartovaní s batohama na okraji lodě, ale všechno bylo v pohodě. Z přístaviště trajektu jsme museli asi kilák pěšky do městečka Marmara, jednoho ze dvou na tomto ostrově, přičemž to druhé je přesně na opačné straně. Ostrov je vyhlášená lokalita pro turecké movitější dovolenáře, což bylo poznat na každém rohu. Především ale v tom, že se nedalo nikde ubytovat, natož za rozumnou cenu, měli jsme s místními docela problémy a celkově nás příjezd sem dost vytočil. Vše začalo tak, že jsme se šli zeptat do jedné restaurace na „accomodation“, jelikož to měla na ceduli napsané pod názvem. Ujal se nás nepříliš turecky vypadající chlapík a táhl nás do kopce kamsi mezi baráky. Tam nás předal paní a ta nás vedla do útrob jednoho z domů. Vylezli jsme po schodech do bytu, který byl upraven k ubytovávání turistů (i když dost skromně), cena 10 lir/os. Nám se ale nelíbilo bydlet v bytě s cizími lidmi, to bychom si nemohli ani v klidu vyjít nakoupit nebo se vykoupat. Když jsme jim oznámili, že bychom tu stejně spali jenom jeden nebo dva dny, tak jsme se přestali líbit i my jim a mohli v klidu odejít. Hned za rohem nás odchytila jiná paní a my se naivně dali odvést do dalšího bytu. Ten byl sice nádherný a ASI určený jenom pro turisty (že by v něm paní s hezkou dcerou nebydlely, ale nepovedlo se nám to zjistit určitě), ale chtěly už 15 lir. Pokoušeli jsme se s nimi smlouvat, ale matka i dcera mluvily jenom turecky a odmítaly slevit i jedinou liru, tak jsme otráveně odešli i odsud a řekli si, že k nikomu do bytu už nepolezeme. Vrátili jsme se na hlavní ulici podél pobřeží a Bára se šla zeptat na poštu (kde se prodávaly i jízdenky na trajekt, jak jsme později zjistili a využili), jestli by nám nějak neporadili. Za moment u nás stála paní, která tam obsluhovala a uměla trochu anglicky, a mermomocí se snažila vymyslet pro nás nějaké řešení. Jak je v Turecku zvykem, za chvíli se kolem nás seběhl hlouček lidí, ale bavit se dalo jenom s touto paní a sympatickým manželským párem, který tu byl na dovolené a díky nim se odkudsi vyloupnul další chlápek, který nás měl konečně ubytovat. Horko těžko, ale dohodli jsme se, že u něj zůstaneme dva dny a zaplatíme 100 lir, tedy naše standartní cena 10 lir/os/noc. Opět po nějaké chvíli si nás vyzvedla jeho manželka a táhla nás klikatými uličkami pořád do kopce…až do bytu. Ten byl zase docela hezký, ale pro turisty naprosto nezařízený. Dokonce se paní chystala vystěhovat synka z pokoje, protože ten „pro hosty“ měl jenom 4 postele. No děs. Bylo nám dost trapné odejít, protože jsme tomu Turkovi defacto slíbili, že to berem, ale bylo to to samé jako v prvním bytě, ne-li ještě horší. No nakonec jsme ale opravdu odešli a začínali ztrácet naději, měli jsme 100 chutí koupit rovnou lístek do Istanbulu a nazdar. Asi 10 metrů od východu z domu nás odchytila další paní (vypadala trochu jako bordelmamá, s prominutím), že nás odvede do nedalekého hotelu a zeptá se nám. Kromě turečtiny uměla jen holandsky, takže domluva byla zajímavá a museli jsme oprášit skrovné znalosti němčiny. Moc se nám nechtělo, ale nakonec jsme se dali ukecat, že je to opravdu hotel, ne byt, a že za zeptání nic nedáme. A stalo se neuvěřitelné. Petík s Adélou šli s tou paní vyjednávat a vrátili se vysmátí od ucha k uchu. Správcovi (oni teď mluvili s paní, ale na pána to platí taky, jak jsme později zjistili) byli strašně milí lidé, ale hlavně jsme dostali dva pokoje (2- a 3-lůžkáč) za 10 lir/os/noc, přestože normální cena zde byla 25 lir!!! Hotýlek, nebo spíš takový penzion, byl vlastně třípatrový a až úzkostlivě čistý (paní správcová byla trochu posedlá čistotou a sama to přiznávala:-), dole bydleli domácí, venku byla velká terasa a vedle ní malý domeček, který nás nadchl ze všeho nejvíce – KUCHYŇKA! A volně k použití. No prostě bomba, nálada okamžitě vyletěla do závratných výšek.
Trochu jsme se zabydleli v krásných pokojíkách, koupelno-záchod jsme měli sice na chodbě, ale jenom pro nás. U domácích jsme my dva s Petíkem vyplnili registrační formuláře i za ostatní (podle pasů, ony to pak jen podepsaly) a trochu s nimi hodili řeč, v čemž byl dobrý hlavně Petík (z nás všech je jeho němčina asi nejbohatší). Dozvěděli jsme se, že oni jsou tuším z Ankary (ale nejsem si teď jistá), tady jsou jenom přes léto, a spoustu dalších věcí, ale většinou se ptali oni na naší cestu. Pak už jsme se ale sebrali a vyrazili do města. Chtěli jsme si někde konečně dát nějakou rybičku, jenomže nikde se ceny ani nepřibližovaly našim představám, tak jsme skončili v osvědčeném BIMu a u zelinářů a udělali velký nákup na vaření. Celí natěšení jsme se vrátili a pustili se do toho. Holky zkusily lečo s bramborama a moc se jim to povedlo (a to říkám já, která lečo normálně nejím!), my jsme si uvařili něco jako sladkou čínu – kousky kuřecího v omáčce s broskvemi a k tomu pokus o opečené brambory, který už tak slavný nebyl, ale jíst se to dalo. V malé kuchyňce stoupla při vaření teplota asi na 60°C, chodili jsme se ven (do těch 35°) ochlazovat, ale stálo to zato, pojedli jsme nejlíp za celou cestu. Zbytky putovaly k holkám do lednice, což byla další z neocenitelných výhod tohoto hotelu.
Takové porce vyžadovaly trávicí odpočinek, ale někdy kolem šesté hodiny jsme se s Petíkem probudili a přišlo nám líto ten den ještě ukončovat. Povedlo se nám probrat k činnosti aspoň Adélu a vydali jsme se na plážičku, kterou jsme odpoledne míjeli. Bylo to na konci dlouhé hlavní ulice a tím pádem vlastně i celého městečka, taková jakoby zátočinka a touhle dobou skoro prázdná pláž. Voda Marmarského moře byla až překvapivě studená a u břehu byla naplavená spousta řas, ale jinak docela čisto. Opodál několik lidí zlobilo i obdivovalo ochočeného pelikána, kterého jsme tu viděli už odpoledne a Áda se hrozně vztekala, že ho krmí vínem, když je to rybožravec. My jsme si trochu zaplavali a podvědomá obava z medůz zůstávala, i když to nebyla Bářina panika při pouhém vyslovení tohoto slova v blízkosti vody. Pak jsme se vydali uschnout na jakési molo z velkých bílých balvanů. Na jeho konci jsme se usadili, zkoumali přílipkovce přicucnuté na kamenech a pozorovali západ slunce. Zapadalo už za pevninu, tak jsme se dohadovali, jestli už je to Evropa nebo ne. Když se nám slunce definitivně ztratilo z dohledu, oblékli jsme se a vraceli se do hotelu. V malých uličkách nás míjela svatební kolona a díky klaksonům bylo ještě dlouho slyšet jak projíždí celým městem.
Holky pořád vychrupávaly, tak jsme se jenom převlékli a šli jsme na internet. Pár uliček pod hotelem byla jedna kavárna, ale naprosto obsazená pařící mládeží, diskofilní dunění se rozléhalo do dálky a chlapec, který to tam měl na starost, se od slečny odtrhnul jenom tak, aby nám sdělil: No place. Šli jsme tedy dál a našli další dole na té hlavní ulici. Sice to tam s místem bylo taky takové zajímavé, ale nakonec jsme se tam natěsnali. Poslali jsme pár fotek a nějaký ten zápis a zase šli. Zapomněla jsem napsat, že obě kavárny stály 1 liru/hod.
V hotelu už jsme se pak jenom umyli a šli spinkat, najedení jsme byli bohatě.



Noc v tomto hotelu byla nakonec úžasná, obzvlášť po několika posledních v autobusech a vlacích. Akorát venku šíleně mňoukaly kočky. Jelikož jsme nemuseli vstávat na žádnou snídani ani odjezd čehokoliv, vyváleli jsme se do růžova, dlouho kecali (hlavně o tom, co se bude dneska vařit), a pak se - kromě Báry - vydali na další nákup na oběd. Holky se tentokrát rozhodly zkusit uvařit naše včerejší jídlo a my jeho slano-pálivou obměnu. Obešli jsme už standartní trasu přes BIM a zelináře, myslím, že jsme také při této návštěvě města koupili lístky na zítřejší trajekt do Istanbulu – za 20 lir/os. Vrátili jsme se přesně v čase oběda, což znamenalo, že kuchyňka byla až po strop obsazená. Zaujala mě jakási zeleninová omáčka, co vařila jedna z paní. Byla plná zvláštních malých jakoby rýhovaných papriček, ale bůhví, co to bylo, jenom vím, že jsem na to koukala už u zelinářů a přemýšlela jsem, jak se to asi jí:-) Nicméně my jsme se odebrali do pokojíčků, my dva s Petíkem se pustili do příprav – škrábání brambor a krájení asi tuny různobarevných paprik, holky chvíli odpočívaly, a pak si taky začly předpřipravovat nějaké suroviny. Do kuchyně jsme se dostali asi ve dvě, jedli nakonec před čtvrtou, ale byli ještě spokojenější než včera (hlavně Petík, který se dočkal své milované bramborové kaše). Když už jsme měli skoro dojedeno a všichni praskali ve švech, přinesla nám paní domácí obrovský kus něčeho, co vypadalo jako štrůdl se špenátem (později zjišťuji, že se to jmenuje borek a je to jedno z typických tureckých jídel). Vzali jsme si to do lednice, protože na to opravdu nebylo v útrobách místo, později jsme to snědli (nebo aspoň ochutnali) a bylo to moc dobré.
Když jsme si trochu vydechli a byli schopni se zase hýbat, sbalili jsme se a šli na pláž, kde jsme potom strávili zbytek odpoledne. Voda nebyla ani o trochu teplejší než včera, a tak jsme se snažili zaměstnat mozky i těla talířem. Jediná Bára to vzdala a se známou větou Je mi zima. se odebrala na břeh vypálit ještě víc své spáleniny. My jsme tam střídavě taky chodili se prohřát a při jenom takovém poležení, kdy jsme byli k vodě všichni otočení zády, přišla nějaká tsunami a trochu nás vyplavila. Jinak jsme se ale snažili využívat toho, že jsme u moře, jak to jen šlo a domů se vraceli až když se tak „ochladilo“, že se nám do vody nechtělo. Do hotelu jsme přišli někdy kolem 8, dojedli zbytky z lednice a neuvěřitelným způsobem všichni vytuhli. Asi po hodině jsme se s Petíkem vzbudili a postupně i Adéla s Katkou. Nakrájeli jsme melouna do velké mísy a šli si sednout na střechu, kde bylo příjemně. Bára se odmítla probrat, aby šla taky. Adéla vyprala nějaké věci, a pak je tam věšela, a jinak jsme seděli nebo leželi na špinavých dlaždičkách, pojídali kusy melouna a filozofovali o nesmrtelnosti brouka:-) Nad námi se tyčila krásně osvícená mešita, pod námi živoucí prázdninové městečko.
Když jsme snědli meloun a řeč se depresivně stočila na blížící se návrat, tak jsme se šli umýt a spinkat.

---