Vstávali jsme tak nějak normálně, já a Petík jsme si dali sprchu s mytím hlav, aby se to využilo a holky – když se vzbudily – nadávaly, že jim někdo brání v pravidelné hygienické dvouhodinovce:-) Já s Petíkem a Katkou jsme vyrazili na snídani do města a ochutnali jsme další z mnoha výborných tureckých druhů sladkého pečiva. Dokoupili jsme nějaké zásoby (hlavně pití) a vrátili se. Vyprali jsme pár svršků, zabalili a opustili podle pravidel pokoj. Jelikož trajekt nám jel až ve 3, tak jsme se domluvili s paní domácí, že si necháme bagáž na verandě a půjdem ještě na net. Tentokrát jsme zkusili nejdřív tu vzdálenější a klimatizovanou kavárnu, ale tam nebylo místo, tak jsme museli vzít zavděk aspoň tou druhou, kde nám sice postupně, ale nakonec všech pět míst uvolnili. Strávili jsme tu dvě hodiny (taky hodina za liru), ale víc opravdu nešlo, oblečení se na nás lepilo a nedalo se tam dýchat. Už předtím jsme nakoupili ovoce (hlavně skvělé bezpeckové víno). Vrátili jsme se do hotelu, dobalili a rozloučili se se správcovými (ještě jsme taky čistotné paní vlezli se svolením na záchod) a pomalu se odebrali na molo. To, ze kterého se odjíždělo do Istanbulu, bylo uprostřed města, takže jsme nemuseli nijak daleko. Přišli jsme tam ale docela brzo, tak jsme se usadili na bágly, střídavě odcházeli pro zmrzlinu a pití, ve vodě pozorovali malé medůzky a snažili se přežít šílenou výheň. Naší pozornost zaujalo i plavidlo, které taky jelo do Istanbulu, ale trvalo mu to dvě hodiny (našemu trajektu 5) a člověk si musel připlatit – 30 lir. My jsme tomu zkomoleně říkali hydrofil a vypadalo to jako kříženec mezi parníkem a katamaránem (parník, kterému někdo podélně prorazil díru, takže jede jakoby na dvou plovácích). Jede to tak rychle, že lidé musí sedět zavření uvnitř a na palubu se vůbec nesmí.
Náš trajekt přijížděl už z ostrova Avşa a byl nejmíň z poloviny plný, což se ukázalo jako problém. Nástup byl něco nepředstavitelného, panika jak kdyby vybouchla bomba, naštěstí jsme s batohy byli dostatečně těžcí a důrazní. Chtěli jsme být slušní a dát si batohy do místnosti k tomu určené, jenomže „námořníci“, co tam rádoby řídili provoz, si nás posílali z jednoho konce na druhý, takže když jsme konečně bez báglů vylezli na nejvyšší palubu, nedalo se už sednout pomalu ani na zem. Postavili jsme se tedy na okraj k zábradlí, později se tam i usadili. Vedle nás sedělo kolem stolu asi 10 chlapů středního věku a měli z nás hroznou legraci, že tam tak stepujeme – tolik k úctě Turků vůči ženám. Asi hodinu plavby jsme tam jenom stáli a koukali na pomalu ubíhající ostrůvky, pak nás začaly bolet nohy, tak jsme se sesedli na zemi u pytlíku slunečnic, což nás na nějakou dobu zaměstnalo, ještě později jsme si pomohli hrou na osobnosti. Ta cesta děsně pomalu ubíhala. Asi v půl 7 jsme se šli s Petíkem a Katkou podívat po něčem k snědku (myslím, že Bára si někdy dřív koupila hranolky), ale všechno už vyprodané a friťáky umyté:-( Při procházce po palubě nás zaujala pohled z přídě – všude na obzoru, kde se táhla pevnina, byl Istanbul. Jeli jsme do něj ještě skoro dvě hodiny a dlouho to vypadalo, že se vůbec nepřibližuje. Zůstali jsme už vepředu a po chvíli se k nám přidaly i Adéla s Bárou. V jednom momentu jsme si všimli čehosi před námi, co se vynořovalo a zanořovalo a zjistili, že to jsou dva delfíni – asi si sem zaplavali na výlet z Černého moře. Úchvatnou podívanou byl západ slunce nad Istanbulem (z našeho pohledu,protože tou dobou už bylo město prostě všude, kromě směru přímo za námi) a lodě – obří tankery, které v jeho záři projížděly Marmarským mořem. Mezi známé břehy Bosporské úžiny jsme vpluli před půl 9, pomalu se stmívalo a Istanbul se rozsvěcel. Výstup z lodi byl podobně chaotický jako nástup, dokonce v přístavu čekala sanitka, ale to už nás nemohlo rozházet, obzvlášť s batohy na zádech:-)
Nějak automaticky jsme se vydali do centra, kus od nádraží si dali skvělý lahmaçun a pokračovali k mešitám, a pak sešli k hostelu Istanbul. Špatně jsme se domluvili, jak v tomto 12-milionovém městě hodláme nocovat, takže jsme si i v tom vedru udělali sami ještě trochu dusněji a nakonec tedy skončili v tomto „osvědčeném“ hostelu. Rozdíl oproti loňsku byl poměrně výrazný: 1) Loni jsme za noc a za osobu platili 6 €, letos se nám to zvedlo na 7. 2) Loni jsme spali na střešní terase, kde byl sice slyšet ruch velkoměsta, ale příjemně tam profukovalo a kromě lidí, co tam opravdu nocovali, se tam nikdo jiný neškrábal. Letos toto místo zabrala parta asi 5 cizinců (Francouzů?) a když jsme je viděli, radši jsme se rychle klidili, netoužili jsme usnout na injekční jehle nebo něco takového. Vzali jsme tedy zavděk malou teráskou v „suterénu“, za jídelnou, kam chodil ráno celý hotel na snídani a která byla obrostlá vínem, což možná hezky vypadalo, ale vzduch se tam ani nehnul. No prostě děs za 13 lir (dalo se platit eury i lirami, letos jsme byli o něco bohatší na místní měnu). A to se nám tam na noc ještě vmáčkli další dva divní chlápci, mezi sebou se bavili německy, ale jinak k sobě nepatřili a netuším, co to bylo zač. Holky se umyly a zpasivněly, Petík si odmítal jít lehnout, že je mu vedro, tak jsme se šli spolu podívat na noční Modrou mešitu a Aya Sofii a překvapilo nás, jak je tu uprostřed sezony večer mrtvo (no, večer, ona byla asi jedna hodina v noci, ale i tak). Když jsme se tedy trochu provětrali, taky jsme zalehli do naší sauničky.

---