Pobytu v Istanbulu jsme sice chtěli využít k prohlédnutí toho, co jsme ještě neviděli, ale jelikož už toho moc nezbylo, vstávali jsme si na pohodu, postupně mezi 8 a 9. Petr celé ráno strávil na internetu, se kterým to bylo v tomto hostelu trochu obtížné, neboť k dispozici všem hostům byly jenom dva počítače. Večer a přes noc bylo prakticky nemožné se k nim dostat, ale ráno to šlo, protože tady se vstávalo tak, jako když je člověk na dovolené:-) Kolem 9 jsme se slezli na snídani a pojedli na „naší“ terase venku, protože všechny stoly vevnitř už byly obsazené a venku bylo příjemněji. Dostali jsme standartní tureckou snídani (pro ty, co si to po tolika zápisech ještě nezapamatovali: ekmek, tvarohový sýr, rajčata, okurky, olivy, vajíčko, máslo, marmeládičky a čaj), i když oproti loňsku nám přišla nějaká scvrklá.
Pak už jsme si jen zabalili a domluvili se na uschování batohů za barem, a vyrazili do víru velkoměsta. Měli jsme v plánu jít hlavně nakupovat, suvenýry z cest i dárečky do Čech. No a kam jinak jít v Istanbulu nakupovat než na Grand bazar! Cestou k němu jsme si jen opatřili pár pohledů (0,20 lir/ks) a ještě naposledy navštívili směnárnu. Dříve než jsme vstoupili do uliček největšího zastřešeného tržiště na světě, zlákaly nás šátky u malého obchůdku a nakoupili jsme jich několik po 3 lirách. Petíkovo utrpení se 4 nakupujícími ženskými začalo. Věděli jsme, že máme dost času a můžem se Bazarem potulovat jak chceme, takže jsme prolezli opravdu snad každou uličku, každý se svojí vlastní představou nákupu. Když už jsme si něco pěkného vyhlídli, nejprve jsme to zkonzultovali s ostatními, a pak se neváhali pustit do smlouvání – přeci jen už jsme se po měsíci v Turecku trochu otrkali. Všichni jsme si s většími či menšími útrapami pořídili vodní dýmku, Adéla s Bárou menší, my s Petíkem a Katka větší. Áda se k této koupi odhodlala první. O pár metrů dál nejprve Báru, a pak i nás ostatní přesvědčil prodavač se slovanskými předky, který na nás mluvil česko-slovensko-polsky a vykládal, jak lidem z těchto zemí (a ještě taky Jugoslávie) dává nejlepší ceny na celém bazaru. A asi to byla i pravda, když jsme se pak ptali na ceny u jiných prodejců. Do chudinky Adélky ryl, že koupila u špatného obchodníka draho, ale nakonec na tom byla z nás nejlíp. Doufám, že mé poznámky jsou přesné, kdyby ne, tak mě někdo opravte…tedy náklady na dýmky a příslušenství:
Adéla: malá dýmka za 20 lir (původně 30) + tabák a uhlíky za 7(?) lir
Bára: malá dýmka + tabák + uhlíky za 30 lir
Katka: velká dýmka + tabák + uhlíky za 37,50 lir
Anča+Petík: velká dýmka + tabák + uhlíky za 37,50 lir (jelikož Katka kupovala zároveň s námi, usmlouvali jsme 75 lir za dvě velké, dva tabáky a dvoje uhlíky, přičemž cena jedné velké byla údajně 45 lir).
Pak jsme nakupovali hlavně různá dárková balení čaje, ale ze všech těch barev a celého mumraje nám šla hlava kolem a strašně jsme si to užívali. Adéla sháněla náušnice pro ségru, což se jí tady zatím nepovedlo. Když jsme měli pocit, že už není žádná ulička bazaru, kterou bychom neprošli, pokračovali jsme venku, v obchodnických uličkách u nábřeží. Holky koupily ještě nějaké šátky, obhlíželi jsme turecké konvičky na čaj a další typické nádobí, které se nám moc líbilo, no a nezapomněli jsme ani na náš oblíbený Spice market s mnoha kořeními, čaji a sladkostmi. Občerstvili jsme se kebabem a přes Galatský most se vypravili na obhlídku neznámých končin, což trochu znepříjemňovaly plné tašky. Rozhodli jsme se vyzkoušet jedno z istanbulských nej – nejstarší lanovku (světa?) – podzemní Tünel. Je to něco jako lanovka na Petřín, akorát pod zemí, žeton stojí 0,90 lir. Vyvezla nás kousek nad Galatskou věž, ke které jsme pak sešli. Dali jsme si u ní pauzu, která se protáhla, když Petík zjistil, že vstupné na věž je 10 lir a nahoru se jezdí supermoderním výtahem. Pár vteřin jízdy a 10 lir v čudu … nemusíme mít všechno. Kus od nás se usadili dva mladí lidé, žena, asi nějaká reportérka dělala rozhovor s jakýmsi umělcem, hudebníkem, který hrál na něco, co vypadalo jako ufo o průměru jeden metr. Odvážili jsme se pravděpodobně slavné turecké hvězdy zeptat, jak se to jmenuje, a dostali jsme odpověď, že CHAN. Ještě jsme zapomněla, že Adéla v ulici pár metrů nad věží sehnala konečně náušnice pro sestru, takže už jsme byli všichni relativně spokojení s dary do Čech. Zpátky jsme šli pěšky, z prudkého kopce, přes Galatský most a už známými uličkami do hostelu. Tam jsme se domluvili, že tu zůstanem ještě jednu noc (pobyt na střešní terase stále nemožný, takže zase dole) a vybalili jsme své nákupy. Zkontrolovali jsme vodnice, jestli jsou v krabicích všechny díly a jestli jsme nic nepoztráceli a nerozbili. Zbytek odpoledne jsme pak tak různě vegetili, Petík se byl několikrát vysprchovat ve studené vodě, protože už mu zase bylo děsné vedro. K večeru se k nám přifařil na terasu Cyril, vysokoškolský profesor z Petrohradu, který má německo-pobaltské předky, cestuje si jen tak po světě a zásadně přespává v mešitách, pravoslavných katedrálách, kostelech, a podobně. Už několik dní tu pobýval a slíbil nám, že nám večer ukáže tančící derviše, což nás nadchnulo. Vyrazili jsme (kromě Báry), neboť jsme stejně měli namířeno někam za jídlem. Ukázal nám dvě restaurace, v té první bylo ještě brzy, ale ve druhé, venkovní, hned naproti Modré mešitě, se na malém pódijku roztočil derviš za libých zvuků jeho dvou kolegů hudebníků. Byla to sice taková opičárna pro turisty, ale pro nás zadarmo a vypadalo to i tak nádherně. Jenom Cyril si z toho dělal srandu a točil se taky tak. Potom jsme ještě chvíli poseděli před Modrou mešitou a sledovali, jak se různě osvětluje, podle vyprávění o její historii, které se linulo z amplionů, dnešní večer ve francouzštině, takže jsme z toho nic neměli (sem tam Adélka nějaké slovo:-). Pak už jsme se s Cyrilem rozloučili a vyrazili na lov večeře. Vydali jsme se špatným směrem, všude dost draho a postupně začalo restaurací ubývat, ale aspoň jsme našli stánko-obchod, kde jsme nakoupili levně krabice se sladkostmi a kávu, a pro kebab si pak došli na jiný konec města. Po návratu jsme se umyli a holky postupně uléhaly, my jsme s Petíkem seděli do půl 3 u stolků před hotelem, protože mu zas bylo vedro a internet byl permanentně obsazen. Proskotačili tam opilí (jestli jenom) Frantíci z horní terasy, holky polonahé, sbalily nějaké jiné cizince na ulici a šly hledat obchod s alkoholem. Když trochu klesla teplota, i my jsme šli spát.


Druhé ráno jsme opět zahájili dříve než zbytek hotelu, takže jsme si všichni zasurfovali na internetu, pak se nasnídali a něco málo zabalili. Bez Báry jsme se šli zeptat na pobočku dopravní společnosti Metro, která jezdí do Sofie, jaké máme možnosti, kolik cesta stojí atd… Byl tam strašně nepříjemný nagelovaný frajírek a jednal s náma jakoby pro něj 175 lir za naše lístky nic neznamenalo. Dozvěděli jsme se totiž, že lístky stojí 35 lir/os., na rozdíl od internetu, kde uváděli 30. Vrátili jsme se pak do hotelu, nabrali Báru a vyrazili na další nákupy. Jak už jsem uváděla, zamilovali jsme se do tureckého nádobí, a jelikož už bylo rozhodnuto, že naše cesta musí skončit téměř o týden dříve (díky včerejšímu nákupu), rozpočet bohatě stačil i na větší útratu. Usmlouvali jsme sadu 12 skleniček + 12 podšálků + 12 lžiček za 12 lir, a to byly jen podšálky ty nejobyčejnější z výběru, ostatní bylo aspoň trochu zdobené. Tím jsme si na sebe ušili pěkný bič při přepravě do Čech. Pokračovali jsme v obcházení stánků a různých obchůdků, my sis s Petíkem pořídili ještě za 20 lir dvoudílnou nerezovou konvičku na turecký způsob přípravy čaje a různě jsme se posilňovali kebaby, tříštěmi a džusy. Nakoupili jsme si do zásoby na dlouhou cestu oříšky a slunečnice a pro domácí užití i koření. Ve všech obchodech, které jsme míjeli, se Bára snažila získat nějakou krabici a později i balicí papír, protože vezla celou cestu dvě flašky pro policajty do Edirne a teď jim je chtěla aspoň poslat poštou, když už přes ně nepojedeme. Strávili jsme tak asi 45 minut na schodech hlavní istanbulské pošty, kde se Bára snažila krabici zabalit, jenomže se jí to moc nedařilo a nenechala si od nás poradit. Paní na poště jí to prý vzala, ale za 5 lir, což byla shodou okolností cena za balicí službu, tak nevím, co se s balíkem stalo. Po návštěvě ještě několika normálních obchodů a dokoupení zásob pro nás i posledních dárečků domů jsme se vrátili do hotelu a čekal nás složitý a náročný úkol všechno zabalit. Petík ještě střídavě odbíhal do sprchy a na internet a mimojiné zjistil, že do Bulharska se smí dovézt jen 100 g sypaného čaje a asi 200 g instantního, čímž nám docela nahnal, neboť jsme každý táhli nejmíň půl kila.
Někdy kolem páté jsme se definitivně rozloučili a odešli. Řekli jsme si, že se na cenu jízdenek zkusíme zeptat ještě jednou přímo na autobusáku, a doufali, že to třeba bude míň než těch 35 lir. Od několika lidí jsme měli plánek a spoustu rad, jak se dostat na otogar, takže jsme nejdřív sedli na tramvaj (před ní potkali po dlouhé době dva Čechy, kteří se taky pomalu vraceli a nakonec s námi pojedou do Prahy), žeton stál 1,30 lir a byla skoro prázdná a skvěle klimatizovaná. Jeden ochotný pán nám poradil, kde máme vystoupit, nakonec vystoupil s námi a odvedl nás ke vlezu do metra, protože to nebylo úplně jednoduché. Pak jsme sedli na metro, taky za 1,30, které jsme už znali, a dojeli na autobusák.
Ze všeho nejdřív jsme se šli zeptat naty lístky a nepotěšili nás – opravdu stály 35 lir/os. Cítili jsme se lépe, když nám tvrdili, že to je studentská sleva, normálně stojí dokonce 40 lir! Potkali jsme tu další Čechy a podle svých zkušeností jim radili, jak se nejlépe dostat do Trabzonu. Pak jsme se přesunuli přes celé rozlehlé nádraží na opačnou stranu, odkud měl odjíždět náš autobus, a uviděli celou řadu společností jedoucích do Sofie, včetně Bulgaria Metro. To jsme tedy trochu zaváhali, ale co, aspoň to bude komfort. Nicméně o nějaké návaznosti Katevu nebo Eurotours nikdo nic nevěděl:-( A v tomto rohu nádraží jsme si najednou připadali jak na Florenci a bylo to dost nezvyklé po měsíci a půl slyšet všude kolem sebe češtinu. Nikdo se nám tu ale nezamlouval tak, abychom se nějak víc dávali do řeči, tak jsme se raději vydali prozkoumat vnitřní tržiště a obchůdky a utratit poslední liry. Nakoupili jsme ještě nějaké sladkosti, pár ochutnávek na teď a v lokantě si dali večeři. Před osmou jsme se šli s davem naložit a přes všechny naše výkřiky „Carefull!“ byly batohy nemilosrdně hozeny doprostřed hromady a převálcovány dalšími. S velkými taškami a krabicemi s dýmkami jsme se usadili a mohlo se jet.
Dostali jsme čaj i bábovičky a postupně vytuhli. Na hranicích jsme sice skejsli – podle nás zbytečné – 3 hodiny, ale žádná osobní prohlídka se nekonala, takže jsme byli spokojeni – první a nejrizikovější hranice na naší cestě jsme překonali. Cestu do Sofie už jsme pak vesměs prospali.

---