Po příjezdu do Sofie se nám opět potvrdilo, že autobusové nádraží je takovým českým ghettem ve městě. Vrací se tudyma krajané jak ze samotného Bulharska, tak i ze vzdálenějšího Turecka, Sýrie, atd… Připadali jsme si už skoro jako doma.
Nejdřív jsme se šli zeptat do Katevu, jak to vypadá s autobusy do Prahy a dostali špatné zprávy – nejbližší volný jede až v neděli (tohle byl čtvrtek) a stojí 40 €/os. Ve vedlejším Eurotours měli už také otevřeno, ale volný autobus až zítra za 46 € nebo dneska do Vídně za stejnou cenu. Ti opravdoví „nezávislí cestovatelé“ – jednotlivci zkoušeli čekat, jestli se na poslední chvíli neuvolní nějaké místo, ale my si takový luxus nemohli dovolit. Po důkladné kalkulaci jsme si koupili lístky na zítra od Eurotours, holky dostaly místa 6, 41 a 42, my s Petíkem nic, že se to prý zítra vyřeší. Fakt super.
Vytáhli jsme leták Hostel Mostel, který jsme sebrali v Istanbulu (ubytování mělo podle něj stát 7 €), a vydali se ho do útrob města hledat. Po několika optáních jsme se trefili na správné tramvajové nástupiště (okolí nádraží bylo celé rozkopané a zastávka přesunuta) a dokonce si zvládli koupit lístky za 0,70 leva. Pokladní byla celá vysmátá, ale ani jí nenapadlo nás nějak upozornit na platbu za bagáž. My jsme v dobré víře nastoupili do tramvaje tuším 1 a vydali se na Makedonské náměstí. Nestačili jsme si pomalu ani štípnout v předpotopních štípačkách a už u nás stála revizorka – pěkně nepříjemná baba už od pohledu – a prý kde máme lístky za bagáž?! Marně jsem se jí pokoušela vysvětlit, že jsme se ptali u pokladny a nic nám neřekli (což nebyla pravda, ale nějak se hájit musím, lístek jsem si koupila), ona na všechno jenom vrtěla hlavou a opakovala „Neznam.“ To mě naštvalo, takže jsem jí na její řeči o pokutě 7 leva říkala taky jenom „Neznam.“ Za chvíli se přišoural další revizor, chlap, ale vůbec nic neříkal, jenom tahal Báru za popruhy u batohu, ať vystoupí. Nevěřili jsme vlastním očím a uším, když se nás začali masově zastávat místní, s revizory se hádali, až je nakonec z tramvaje vyštípali a nám pak radili, kde vystoupit (poté, co nám vysvětlili, že za tu bagáž by se opravdu mělo platit – stejný lístek jako za člověka – 0,70 leva). Revizorka při výstupu něco blekotala o policii, ale jelikož ani nevěděla, kam jedeme, nechalo nás to v klidu.
Z Makedonského náměstí jsme se propletli uličkami k Hostelu Mostelu. Ne úplně žádaný doprovod nám poskytl jeden chlapík, co si nesl přes rameno provaz, a když jsme tam došli, pořád nám něco říkal, jenomže jsme vůbec nepochopili co a nic jsme mu dávat nechtěli. Usoudili jsme, že možná žebral cigarety, ale měl jich plné kapsy, tak nevím… Hostel Mostel byl jeden větší byt v normálním činžáku, kde se zkoncentroval svět. Byli tu mladí lidé mnoha národností, touto dobou většinou snídali, kdo se nevešel ke stolu nebo na židli, tak klidně na zemi. Vypadalo to jako v nějakém hippiesáckém doupěti ze 60.-tých let. Cena byla o něco vyšší, než na letáku – 10 € - a stejně měli plno (no, osobně bych řekla, že tak na 200%). Milá slečna nám ale aspoň ukázala na plánku města další hostel – TS i jak se k němu dostaneme. S čůrací zastávkou v Mekáči jsme tam došli (je to skoro v centru, cca 15 min pěšky od autobusového nádraží) a po kratším přemýšlení a hodnocení se za 18 leva/os. ubytovali v pěkném 5-lůžáku, čímž se stal tento pokoj nejdražším na naší cestě. Hezká, čistá socka byla na chodbě, což nám způsobovalo malinko problémy, neboť jenom naše tři dámy byly schopny zabrat koupelnu na dlouhé hodiny, natož když jsme se k tomu přidali já a Petík, nebo nedejbože lidi z ostatních pokojů:-) Ovšem televize se známými kabelovými programy v bulharštině, angličtině a němčině nás okouzlila a civěli jsme na staré seriály – Krok za krokem, Simpsonovi, Alf. Holky postupně vytuhly a my s Petíkem jsme se vydali do města vyřídit telefonát do Istanbulu, protože jsme zjistili, že jsme hlavy děravé a samozřejmě tam při balení něco zapomněli – konkrétně gps-ku. Sympatický recepční v hostelu nám poradil, že hned vedle je jakási telefonní služba, tak jsme tam zašli a zírali. Bylo tam vedle sebe několik telefonních kukaní, jako na našich poštách, ale hovory putovaly po internetových drátech, takže to bylo velmi levné i do zahraničí (Istanbul – 0,20 leva/min, za asi 5 min hovoru jsme platili 1,04 leva). Vše se vyřídilo, i když recepční v Istanbulu mi přišel trochu natvrdlý, nicméně balíček do Čech byl přislíben. Zbývalo už jenom najít internetovou kavárnu, abychom jim odeslali přesnou adresu. To se ukázalo jako nepřekonatelný problém, teprve po dvou hodinách marného bloudění městem jsme úplně náhodou našli veřejný internet (2 počítače, 1,20 leva/hod) hned u autobusáku, když už jsme nedoufali a nohy odmítaly jít dál. Spokojení, že jsme vše zařídili, jsme si dali oběd v KFC, na ISICa se slevou;-)
V pokoji to samozřejmě včecko spalo, a když se začalo probouzet, tak jsme zas my dva usnuli, a takhle jsme se střídali až do večera (myslím, že kromě Báry, která spala v kuse furt). Asi v 8 hodin se sjednotily naše bdící fáze a vydali jsme se na lov večeře. Holky podlehly našemu básnění o KFC a zamířily tam, my jsme si koupili půlku grilovaného kuřete (za 3,80 leva, celé by bylo za 7) a na tržišti chleba, který už byl hodně podobný našemu, a my jásali. Po jídle jsme se opět slezli v pokoji, holky se umyly a zalehly, Petík zase běhal pod studenou sprchu se svou přepálenou termoregulací a společně jsme se asi do 2 koukali na bulharskou telku.


Budíček jsme si dali tentokrát časný – půl 8, ale neměli jsme moc práce, protože když už jsme v Istanbulu ty skleničky a spol. tak pečlivě zabalili, tak jsme včera skoro nic nevyndavali. Před 9 jsme dorazili na nádraží a my s Petíkem dostali přidělena místa v autobuse – 1, 2 – no to bude jízda!!! V půl 10 jsme se šli naložit do zpola zaplněného autobusu a jelikož řidiči nechávali lidi nakládat batohy samotné, vypadalo to podle toho a mohli jsme být rádi, že jsme se tam vůbec vešli (na tříštící se sklo pod metráky cizí bagáže jsme se snažili nemyslet). Dýmky i další tašky jsme museli rozstrkat do „polic“ po celém autobuse, nad našimi sedadly nebyl ani kousek místa. Autobus kromě asi 5 Bulharů plný Čechů. Stewardka byla docela milá (zatím…), dokonce nás dva přesadila na sympatičtější místa 24, 25 a utrápený pár, který tu měl sedět, ale přišel později, prskla před holky. Během cesty jsme se dozvěděli, že byli v bulharských horách, potom u moře a teď už mají asi tři dny těžké střevní problémy a doufají, že zvládnou dojet domů. Přes uličku vedle nás seděli ti dva kluci, co jsme je potkali při odjezdu z Istanbulu a zejména Ádu zaujaly 3 holky vracející se ze Sýrie.
Z jízdy autobusem si pamatuji především to, že byla naprosto příšerná. Venku se teplota vyškrábala zase do závratných výšin a klimoška v autobuse fungovala jen tak sporadicky (u nás třeba jedna nejela vůbec a druhá se pořád otáčela k oknu … no holt už nejsme v Turecku), takže až do setmění kdesi v Srbsku bylo nesnesitelně. Ze všeho nejhorší byla ale polední fronta na bulharsko-srbských hranicích – celníci asi usoudili, že je na práci moc vedro, a tak jsme na přímé polední výhni strávili 5 hodin. Dohnali jsme tak i autobus Katevu, který vyjel ze Sofie o 1,5 hodiny dříve. Přišla se s námi od nich družit jedna slečna (myslím, že prázdniny trávila v Bulharsku, v horách) a vyprávěla, jak je tam týrají hlady a žízní, neboť to byl nový autobus ve zkušební lhůtě, takže jim prý před cestou zabavili všechno jídlo a pití, že občerstvovat se bude jenom na zastávkách. To byl jediný moment, kdy jsme usoudili, že Eurotours byl lepší volba. Během čekání na hranici jsme se slezli s českou cestovatelskou mládeží před autobusem, kde byl jediný stín a dalo se aspoň trochu přežívat, a vyměňovali si svoje zkušenosti a zážitky z posledních pár dní. Tady, stejně jako celou cestu, jsme louskali slunečnice, kterých jsme si specielně pro účel krácení cesty koupili asi půl kila. Poté, co jsme konečně překonali tuhle příšernou hranici, už se jelo relativně plynule, na ostatních přechodech jsme nečekali víc jak půl hodiny (jestli se dobře pamatuju). Při jedné ze zastávek v Srbsku už jsme nemohli vydržet žízní (zásoby jsme dávno vypili) a odhodlali se koupit si pití a nějaké šátečky. Platili jsme kartou a šíleně moc, ale Petík se nedal, začal to se slečnou pokladní řešit a došli k tomu, že nám naúčtovala celé dvě velké balení croissantů, místo těch dvou malých. My si nechtěli vzít ty velké, tak nám vrátila peníze v eurech a všchni byli spokojení:-) Stewardka mě naštvala v noci na srbsko-maďarské hranici, kdy jsme si v duty free koupili za drahé peníze pytlíček mandlí a když jsme u pasové kontroly museli vystoupit, tak nám je vhodila:-( Jinak jsme se snažili cestu prospat (některým to opravdu nečinilo problém), protože už hodinu po výjezdu jsme nevěděli, jak si ještě jinak sednout, a kromě toho na nás padala smutná nálada lidí vracejících se z pestrých prázdnin do nudné šedi pražských dní…
Na Florenc jsme nakonec dorazili asi o 4 hodiny později (to byl ten bulharsko-srbský přechod!), kolem poledne, zkoucení jak paragrafy, a vydali se do svých domovů....

---