Do kolosu jménem Istanbul jsme přijeli v půl 7 ráno, autobusové nádraží je neuvěřitelně rozlehlý komplex kanceláří dopravních společností, restaurací a obchůdků poměrně daleko od centra města. My jsme museli počkat do 9 na otevření banky, abychom aspoň něco směnili, neboť jsme neměli ani liru (akorát my dva s Péťou jsme načerno směnili 10 euro na 18 lir na přepážce společnosti Metro, protože jsme nutně potřebovali na placený záchod, Adéla měla schovanou liru od loňska, stálo to 0,5 liry). V bance nás poslali do protějšího bloku, tam už jsme konečně směnili v kurzu 1,955 lir za euro a konečně vyrazili do víru velkoměsta.

Žeton na metro stál 1,30 lir a jezdilo každých 15 minut. Svezli jsme se asi 5 zastávek na stanici Emniyet a rozpálenou ulicí vystoupali k Fatihově mešitě. Moc se nám líbila, uvnitř probíhala letní škola koránu pro mladší školní děti, vstup byl zdarma (stejně jako téměř ve všech mešitách v Turecku). Jenomže se na nás nalepil nějaký solidně vypadající chlapík, že je prý profesor v důchodu a jestli budem chtít, tak nám ukáže i okolní prostory mešity a něco nám o nich řekne. Když jsme si s ním chvíli povídali, odkud jsme, kam jedem, a tak, opravdu nás provedl (hrobka sultána Fatiha a jeho manželky, univerzitní prostory kolem, starý byzantský kostel). No a když skončil, tak prý ať ho za odměnu obdarujem, čím chceme (eura, liry, dolary). Milostivě jsme mu dali 3 liry a on se urazil, že chtěl 5. Nic, i ty 3 byly moc, nechtěli jsme mu dávat nic. Potom jsme se plácli na chvíli v parku u Akvaduktu a pokračovali do Sulejmanovy mešity. Teplota se vyšplhala na nějakých 35°C ve stínu, tak jsme se rozvalili před mešitou a poprvé poslouchali zpěv muezzinů celého Istanbulu. Nakoukli jsme dovnitř a při odchodu jsme s Petíkem přišli o foťák, protože vypadl z rozlepivšího se obalu, jak je jeho oblíbeným trikem. Už se z ohoto pádu nevzpamatoval:-(

Nálada rázem poklesla, a tak jsme jenom seběhli na vlakové nádraží a po smsce se domluvili s Martinem a Katkou na srazu. Ti tu byli ubytováni u kamarádky v asijské části a měli s námi pokračovat večer vlakem do Ankary. Sešli jsme se, koupili pro nás lístky a společně navštívili Cisternu Yerebatan. U ní jsme zase potkali našeho "hašišmana" z loňska, natěstí k nějakému kontaktu nedošlo. S Martinem a Katkou jsme se pak zase na chvíli rozešli, neboť oni si ještě museli jet zabalit. My jsme nakoupili v "supáči" a trajektem se přeplavili na asijskou část, k vlakovému nádraží. Tam jsme se během čekání na Martina s Katkou a vlak seznámili se dvěma příjemnými Poláky (bylo jich myslím 5, jeli do Gruzie a Azerbajdžánu, s námi se bavil jeden kluk a jedna holka, všichni VŠ). Ve 22 hodin jsme už seděli ve vlaku a vyráželi, dokonce u nás i Martin s Katkou, protože jsme ukecali tureckou rodinu (pán a ruzně staří kluci, jeden mluvil perfektně anglicky), aby si s nimi vyměnila místa a tím se rozdělila. Noční jízda do Ankary byla klidná, mezi sedadly byla hromada místa na pohodlné natažení.

---