Tak tedy do Ankary jsme přijeli opět na ráno, Katka s Martinem našli své nové ubytovatele a s námi se rozloučili, my posnídali a vydali se na prohlídku města. Chtěli jsme v uschovně nechat bágly, ale stejně jako ve většině země se nám to nepovedlo a museli jsme je holt vláčet sebou. Jelikož teplota byla už od brzkého rána dost nesnesitelná, neměli jsme ani chuť město nějak víc prohlížet (vydali jsme se od nádraží do staré části). Chvíli jsme zevlovali před potravinami u nádraží dolmuší (hned vedle byl i ovocný trh - docela drahý - a od prodavače jsme všichni dostali zadarmo broskev, asi se mu nás zželelo), pak jsme přešli přes ulici do parku a rozložili se kolem jedné lavičky. Pokecali jsme s místním, trochu natvrdlým, čističem bot a Bára s Adélou sbalily ještě dalšího Turka. Jmenoval se Sarkan, studoval biologii a teď o prázdninách cestoval po své zemi. Holkám koupil lahmačun, a pak chtěl peníze na jídlo, že další nemá, Adéle vypil půlku vody a vůbec byl dost neodbytný. Já, Péťa a Katka jsme se šli mrknout směr centrum a nakoupili jsme v super hypáči jménem Kiler a zmrzlináři - komediantovi jsme nechali nekřesťanské 4 liry za dvě porce!! Společnými silami jsme potom s holkama zkonzumovali náš první meloun a na lepší trávení si zaházeli talířem, což upoutalo pozornost celého parku.

Když už té pozornosti bylo moc a kolem báglů se nám motala divná individua, sbalili jsme se a přesunuli dolmuší na hlavní ankarské autobusové nádraží, což je obrovský komplex dopravních společností, zvenku hala vypadá jak letiště. Jízda dolmuší (stejně jako jakákoliv jiná doprava v Turecku) byla skutečně o nervy, Turci prostě říděj jak prasata, předpisy-nepředpisy, značky-neznačky, semafory-nesemafory. Na nádraží jsme se pokusili zajistit co nejlevnější lístky do Samsunu, ale zjistili jsme, že i přes velký počet společností tu konkurence asi moc nefunguje a cenu 25 lir za osobu nám nabízeli všichni. Koupili jsme si je nakonec od společnosti Dagistanli, jejíž autobus odjížděl ve 23:30, což se nám hodilo, neboť jsme chtěli noc přečkat v autobuse. Práskli jsme sebou před halu a snažili si čas ukrátit všemožnými způsoby, třeba hrami se psaním a kreslením vět. Katka se nám trochu užehla, tak jí nebylo moc dobře, ale bez obav, do rána se vše spravilo.

Horké odpoledne a hluk i smrad neustále přijíždějících a odjíždějících aut jsme tedy přeckali a po 23 se odebrali na nástupiště k našemu autobusu. Odbavení proběhlo v pořádku a asi ve třičtvrtě jsme skutečně vyrazili. Tentokrát jsme měli stewarda chlapa, který se tvářil jak kakabus a měl ve všem pěkný nepořádek. Posadil nás na poslední 4-sedačku a Katka seděla sama před námi, ale pak ji prohodil z buhvíjakého důvodu s Petrem (jelikož jsme ještě v Ankaře hodně stavěli, myslela jsem, že to je proto, aby tam mohl posadit nějakého chlapa, ale nikoho tam neposadil, takže nevím a sedla jsem si tam potom k Petíkovi sama). Holky to hned zapíchly, my s Petíkem jsme vydrželi déle a dočkali se čajíku (dále na výběr Cola, Fanta a voda) i bábovičky. Potom už jsme taky usnuli a vzbudil nás až chaotický příjezd do Samsunu...

---