Jak už jsem psala minule, výstup v Samsunu byl trochu chaotický, protože jsme se vzbudili na poslední chvíli, odnesl to Petíkův šátek, který tam asi zůstal (přiznávám, že mojí vinou). Ospale jsme postávali u sloupu, ani naháněči o nás nejevili zájem. Adéla s Katkou se vydali hledat záchod a Petr spoj dále. Našel dolmuš od společnosti Metro do Çaky, která odjížděla za 5 minut. Naštěstí to holky stihly, naložili jsme, vyplivli každý dalších 10 lir a vyrazili. Cesta byla příšerná, stavěli jsme co 5 minut a něco přes 100 km jeli 3,5 hodiny. Dolmuš nás vyhodila ne ve vesnici, jak jsme chtěli, ale u restaurace na pláži asi 2 km za Çakou. Zatím byla zavřená, tady vůbec všechno ožívalo až pozdějc. Posnídali jsme a šli se rozvalit na krásnou pláž, čisťoučké a klidné moře zvalo ke koupaní. Když už jsme byli v plavkách, přijelo najednou auto a z něj vystoupil mladý chlapík s notýskem v ruce. Lekli jsme se, že jsme na soukromém pozemku, protože všude na stromech byly nějaké cedule, ale ukázalo se, že se tam platí za pobyt na pláži, respektive v lesíku u pláže, respektive pro nás kempování. Chtěl totiž 5 lir za všechny za den, takže jsme si nejdřív zaplatili jeden den, potom další dva, a jelikož jsme se s tímhle sympatickým klučinou docela skamarádili, posledni noc už jsme měli zadarmo. Taky jsme na účtenku dostali od něj povolení k bezplatnému používání záchodu u restaurace a opravdu to na nespočetne číšníky zabíralo a my si i vyprali a umyli hlavy a tak....

Hned v den příjezdu jsme se jenom koupali a opalovali, jenomže jsme to nějak nezvládli s mazáním a já, Katka a Petr se spálili. Nejvíc Petík, nejmíň asi já, Bára taky, ale odmítla to přiznat:-) Koupání bylo úžasné, akorát další dny jsme se báli vylézat na sluníčko za plného slunce, tak jsme se chodili koupat až tak po 17-té hodině.

Zásoby jsme doplňovali ve vesnici Çaka, chodili jsme nakupovat ve 2-3 lidech. Byla tam úžasná pekárna, malý obchůdek se vším možným a ještě zelinář, od kterého jsme kupovali melouny.
Taky jsme se hned první den seznámili se strašně milou rodinou z Ordu, tedy byly to dvě rodiny, děti byly bratranci a sestřenice. Pobyt Turku u moře vůbec spočíval v tom, že rodina přijela autem do stromového hájku, z auta se vyhrnulo 5-10 lidí, děti letěly do vody, chlapi se lehce slunili a ženské jen vařily, krájely, strouhly a krmily rozsáhlé příbuzenstvo. Takhle právě seděla vedle nás tahle sympatická rodina a když jsme se chystali načít melouna, přinesli nám plný talíř jakéhosi rizota (červená rýže s masem, možná "typishe turkishe" jídlo PILAV) a trochu skoro tekuté chalvy, prý jako ukázku typických tureckých jídel. Bylo to strašně dobré a syté a my jsme jim jako poděkování rozdali aspoň pytlík bonbonů.

S touto milou rodinou jsme se potom setkali ještě o dva dny později, když k nám zničehonic přišly 4 jejich nejstarší děti (holky 22 a 18, kluci 18 a 14, jména v psané podobě momentálně nemám u sebe, ale slibuji, že doplním)a dlouho jsme si povídali. Potom jsme šli všichni společně do moře a házeli jsme si talířem, pak s nima hráli volejbal a ještě jednu vybíjecí hru, na které bylo nejtěžši si vzpomenout a správně vyslovit jejich jména:-)Dali jsme si navzájem kontakty a získali tím myslím první známé v Turecku.

Pobyt v Çace byl typický ještě jednou věcí, a sice lískovými oříšky. Celé Černomořské pobřeží funguje totiž jako jedna velká lísková plantáž a na ploty se nehraje:-) Každý nákup a každý večer jsme se tedy změnili na veverky a před stany chroupali čerstvé oříšky.
Počasí bylo celou dobu nádherné a v moři jsme si vyzkoušeli i pořádné vlny, jenom poslední noc nám trochu sprchlo a v den odjezdu se to trochu mračilo.

Odjezd z Çaky se nám celkem povedl, první dolmuš, co jela kolem, nás vzala. Vystoupili jsme v Ordu na otogaru a hned se kolem nás vyrojila hromada nahaněčů. Za jedním jsme šli a koupili si lístky do Trabzonu od společnosti Süzer. Posadili jsme se v čekárně a hned nám byl donesen čaj. Měli jsme nějaké nesrovnalosti s lístkem (chlapík na přepážce nám vydal jenom takový cár papíru s názvem cílové stanice a cenou 50 lir, když Petrovi řekl 12 lir za osobu), tak jsme se zeptali dvou slečen sedících opodál a získali tím další cenný kontakt v Turecku, protože nejenom že nám pomohly zjistit jak je to s tím autobusem, ale byly z Trabzonu a díky nim jsme dostali levnější hotel a večeři. Udělaly nám zkrátka takové průvodkyně městem, nejdříve nás dovedly z nádraží do centra (musí se dolmuší), pak nám ukázaly levný hotel Huzur a ještě usmlouvaly cenu na 10 lir/os/noc. Potom jsme si došli vyměnit peníze a ony nás zavedly do celkem levné restaurace, kde jsme povečeřeli dürüm, nebo-li hovězí mleté maso zabalené v placce se zeleninou a strašně pálivou omáčkou. Bylo to dobré a bylo toho hodně, takže maximální spokojenost:-) Večer jsme raději pak už zalezli do hotelu a nestačili se divit, jak to v pokojích - hlavně kolem dřevěného obložení - žilo. Všude se hemžili švábi, různých velikostí. Vystříkali jsme oba pokoje difusilem, ale jediným výsledkem bylo naše přidušení, švábi si lezli v klidu dál. První noc byla děsivá, asi do 3 hodin jsme nemohli usnout, protože bylo strašné vedro a štítili jsme se, co na nas odkud vyleze. Nechali jsme svítit světlo, ale i tak jsme se pořád budili a navíc poslouchali děsivé zvuky zvenku, ale o tom zase příště...

---